Milý pane Josefe B.
(Korespondence Jakuba Demla s Josefem Battou)

Deml, Jakub: Milý pane Josefe B. Vsetín, Masarykova veřejná knihovna 2001.

Demlovská literatura, která si věru nemůže stěžovat na badatelský, vydavatelský ani na čtenářský nezájem, se rozrostla o svazeček dosud nevydané korespondence z posledního sedmiletí básníkova života. Zůstavil ji po sobě její adresát Ing. Josef Batta (1917–1996), rodák z Doloplaz u Olomouce, absolvent Stavební fakulty VUT v Brně, který se k Demlovi přihlásil v padesátých letech, kdy pracoval v Praze a stýkal se s kruhem křesťanských intelektuálů kolem týnského kněze P. Jiřího Reinsberga. Ustraněného nemocného básníka pak podle svých sil a možností až do jeho smrti podporoval a ten se zase pravděpodobně stal “jedním z patronů jeho kněžského povolání”, jak se čte ve společném úvodním slovu Heleny Gajduškové a Mojmíra Trávníčka (s. 7). Teologii pak Josef Batta vystudoval ve zralém věku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Litoměřicích, kdetaké zahájil roku 1974 svou pastorační činnost. Byl několikrát přeložen, naposledy v roce 1993 do Vsetína, kde i zemřel.

Z úvodu dále vyplývá, že úplnost konvolutu více nežli dvou desítek korespondenčních jednotek, převážně dopisů, dotvářelo ještě několik písemností Demlovy spolupracovnice (od roku 1935) Marie Rosy Junové (1917) a jejího manžela (od roku 1956), literárního kritika, esejisty a překladatele Timothea Vodičky (1910–1967). Textový materiál se dostal po Battově smrti do vsetínské Masarykovy veřejné knihovny, jež jej vydala v edici Jiřího Hrabala a Mojmíra Trávníčka pod titulem Milý pane Josefe B. a v úpravě podobné demlovským reedicím z nakladatelství Vetus Via. Písemnosti Junové a Vodičkovy editoři vyloučili.

Jakub Deml používal prostředky a postupy vlastní korespondenci od počátku svého vstupu do písemnictví. Systematicky je uplatňoval jak v proslulých Šlépějích (26 svazků, 1917–1941), tak také v jiných titulech ( Do lepších dob, 1927, aj.), nezmiňujeme-li se už o jeho vlastní edici Listů Jakuba Demla Otokaru Březinovi (1933). Dopisy, ať vlastní, ať přijaté, byly jedním z možných způsobů Demlovy komunikace s okolím a Deml jej vždy využíval měrou vrchovatou. Po válce a po únorovém pádu demokracie roku 1948, kdy přišel téměř o veškeré publikační možnosti, se pro něj důležitost korespondenčního styku ještě zvýšila, jak prozrazuje především obsáhlý výbor z tohoto období Píšu to při světle nočním (Praha, Torst 1998), a prostupuje i dopisy Battovi. Praví-li se v úvodu, že některé z otištěných dopisů “jsou skutečnými duchovními eseji, v jiných jsou skryty znamenité básně v próze, formulována nejedna pronikavá myšlenka a samozřejmě i cenné informace životopisné a literárněhistorické” (s. 6), není to žádná reklamní udička, nýbrž skutečnost. Deml těchto dopisů je až neuvěřitelně srozumitelný, jakoby sluncem prozářený, čirý, zbavený mlh, temnot i stínů obklopujících značnou část jiných jeho textů, s imaginací i výrazem celkem podobnými našim: “Milý pane Josefe B.,” píše v dopisu z Tasova dne 14. dubna 1953, “kdyby se styk mezi dušemi dál jen viditelně a slyšitelně, byli bychom ochuzeni nejen o lásku těch, kteří nás milovali a odešli na věčnost, anebo oni by byli oloupeni o lásku naši, ale totéž by se v menší míře stalo i mezi lidmi žijícími ještě na světě. Neboť nemůžeme ustavičně vidět i slyšet ty, kteří jsou nám nad jiné drazí a milí. Někdy také z vrozeného nebo vycvičeného (ctnost je to, čeho člověk ve svých mravech nabývá sebezáporem) studu zadržuje člověk slovo k člověku, ač se to někdy děje ze strachu jako u ušlechtilého koně, kterého na jistém místě hovadsky zbil a zkopal surový pacholek: na takovém místě koník nezabere a raději se nechá umlátit k smrti, než by udělal přes to místo krok – potom se začne lekat a třást i na místech jiných a už nepomáhá ani to, jestliže se kočí vymění za pána laskavého a rozumného. Toto vím z vlastní zkušenosti, které jsem nabyl před třiceti lety v Jinošově. Můj švakr Jan Kryštof (nikdy nezapomenu na jeho úctu a lásku ke mně, řeznictví nezměnilo jeho ušlechtilou duši, jako nezměnilo duši skladatele Dvořáka) koupil od hraběte Haugwitze (ponejprv a naposledy jsem s tímto aristokratem mluvil v Prachaticích 1945, když tam jako vězeň skládal uhlí) koně araba, vím tedy, co je takový tvor rodem a výchovou – ostatně jsem o něm napsal i verše – a toho pacholka jsem také poznal: kůň mu na cestě do Bíteše nechtěl přes všecko bití dál, chlapec mu ze vzteku vrazil do krku nůž a zabil jej... Potom při poslední italské ofenzívě, sotva byl tři neděle na frontě, sám padl...” (s. 17–18) Drastický obraz erupce nepotlačitelného furore primitiva, neschopného a bezradného nad vznešenou rezistencí zvířecího aristokrata a porážejícího jej smrtící ranou křivákem v divoké bezmoci do prachu silnice, zapřaženého a navlečeného do hrubých tažných postrojů, signalizuje příbuzenství s některými rysy poetiky próz Bohumila Hrabala. Nelze také nevzpomenout jeho obdivu Demlově originalitě, jíž vzdal úctu zařazením fragmentu Zapomenutého světla v antologii Bohumil Hrabal uvádí... (1967), úžasu nad tím, jak Deml neopakovatelně “na tak malých dovede rozpoutat skoro všechny formy psaní, od anekdoty k vnitřnímu monologu, od naturalismu k pomněnkově modré lyrice mariánského kultu”. (cit. dílo, s. 7) A to všechno lze nalézt v dopisech Battovi.

Jakkoliv nejsem zajedno s autorem ediční poznámky v názoru na to, že faksimilované vydávání Demlovy korespondence je nejideálnějším způsobem její veřejné prezentace (na s. 35–41 je k jeho podpoře faksimile dopisu z 10. XII. 1953, otištěného pod pořadovým číslem 8 na s. 28–33), nic to nemění na skutečnosti, že edice dopisů Josefu Battovi je zde a že si zaslouží, aby byla napříště brána na vědomí.

(Dopsáno 10. II. 2001, v den 40. výročí smrti Jakuba Demla.)

Petr Hora