Olga Tokarczuková: Pravěk a jiné časy. Přel. Petr Vidlák. Brno, Host 1999.

NEOTŘELÉ A VTAHUJÍCÍ ČASY

Blýská se na časy! Průměrné české knihkupectví po dlouhé dekádě opět začíná nabízet polské tituly, a to ne tituly lecjaké. Recepci nové polské literatury u nás totiž vévodí jména jako Hanna Krallová (s pronikavými knihami Stihnout to před Pánem Bohem a Tanec na cizí veselce), Czesław Miłosz (jehož netřeba českému čtenáři představovat, nicméně svou poslední sbírkou Pejsek u cesty opět příjemně potěší) nebo Olga Tokarczuková. Tato v současnosti asi nejpopulárnější polská autorka (nebývalý náklad jejích knih je doprovázen dvěma prestižními čtenářskými cenami NIKE) zaujme svým specifickým pojetím magického realismu a originálním popsáním polské historie 20. století. Pro toho, kdo se intenzivněji polskou literaturou nezabývá, mohlo být české vydání její knihy Pravěk a jiné časy velkým a milým překvapením: v Polsku se koncem 90. let píše dobrá literatura, která je s to oslovovat nejen polské, ale i zahraniční čtenáře.

Ačkoliv byla kniha mezi čtenáři i literárními kritiky přijata velmi dobře, objevila se i ojedinělá kritika směřující právě k malé srozumitelnosti a jakémusi defétismu tohoto díla. Například „papež německé literární kritiky“, Marcel Reich-Ranicki, jedné z nejuniverzalističtějších polských knížek posledního desetiletí (dopustit se této charakteristiky ve srovnání se záplavou autobiografických knih a osobních reflexí a zmítání, které polský čtenář musel v posledních letech čelit, není zase tak odvážné) vytkl její „ohraničenost“, jež neumožňuje Nepolákům pochopit, o co Tokarczukové vlastně šlo, a postěžoval si, že se při její četbě ocitl v nesnázích pocházejících z přeceňování kulturního podtextu. Dále napadl Tokarczukovou za to, že vytváří cosi ve stylu novodobého ruralismu, že vzdává hold primitivismu a utíká před civilizací. Přehlédl snad Reich-Ranicki tu přemíru alegorií, ve kterých si Tokarczuková tak libuje? Nevšiml si jejího nastolování zásadních otázek a v dosavadní polské literatuře jedinečného a neotřelého způsobu hledání odpovědí na ně?

Jiný druh nečasté kritiky se soustředil na autorčin eskapismus a rezignování na zaujetí jasného stanoviska k nedávné minulosti a třebas i polské tranzitivní současnosti. Projekci odlišného, poloimaginativního či polofantastického světa vycházejícího z mýtů a archetypů však tato letos osmatřicetiletá spisovatelka zvolila zcela záměrně, a soudím, vůbec ne na škodu celkovému výsledku. Navíc problém nedostatečné literární reflexe časově nepříliš vzdálených společenských dějů a přemrštěné, či naopak skoupé angažovanosti literárních tvůrců patří jak v polském, tak českém kulturním prostředí k problémům z docela jiného soudku.

Olga Tokarczuková, jež si myslí, že „funkcí literatury je vyprávění mýtu v nových reáliích a situacích“, charakterizuje mýtus následovně: „Mýtus nám ukazuje vzor, podle kterého se dějí věci. Celé generace si předávají stejné báje. A proto také všechny romány stále a znova vyprávějí totéž, jenže různými způsoby.“ Její vyprávění je však jiné než například Coelhovo (srovnání s ním se okatě nabízí): nedospívá totiž tak často k explicitním formulacím metafyzických přesahů, spíše tyto přesahy demonstruje na malých událostech, situacích, na uvažování a charakterech lidí z malého, přírodními hranicemi limitovaného světa. Její hrdinové jsou tedy hrdiny sui generis z Pravěku – vesnice geograficky umístěné kamsi do Polska a časově do období mezi první světovou válkou a osmdesátými lety, jsou z místa, „které je středem vesmíru“. Implicitních transcendentních souvislostí najdeme potom v knize habaděj, nicméně nepřekážejí nám, naopak, žádáme stále více a více, jako děti, které loudí ještě o jednu povídačku či pohádku navíc. Když dočítáme hutný závěr knihy, cítíme se tak trochu neuspokojeni, až podvedeni: proč už musí být konec? proč tak brzy? proč už se vracet do reálného, příliš hmatatelného dneška?

Čím toho autorka dosáhla? Především svým stylem a výběrem slovních obratů, jimiž kreslí své lyrické, současně však poněkud drsné obrazy. Nezřídka nám dává zapomenout, že se jedná o román. Pravěk a jiné časy působí dojmem ambiciózní a dynamické básně, jež však nebyla zkonstruována nijak složitě a toporně. Kniha je členěna do 84 kratších kapitol, z nichž každá je uchopena jako příběh někoho nebo něčeho a nazvána jako čas někoho/něčeho. Vždy se soustředí na jednoho z hrdinů, na něhož nahlíží z jiného úhlu a v jiné časové perspektivě, v jiném Čase. Setkáme se tedy s kapitolou – časem členů rodiny Nebeských, jejichž osudy tvoří kostru příběhu, kapitolou – časem Boha, časem Zemřelých, časem Hry, časem domu i časem podhoubí.

Strhující četbě napomáhá zdařilý překlad Petra Vidláka. Pro důkaz toho, že využil potenciálu jazyka beze zbytku, stačí srovnat jeho práci s prací Jana Linky, který přeložil tři výběrové kapitolky z této knihy pro polsko-maďarské číslo Souvislostí z roku 1998 – Linkův překlad se dá označit spíše za překlad pracovní. Doufejme, že se brzy někdo zhostí překladu posledního románu Olgy Tokarczukové Denní dům, noční dům a že si u nás tato nadějná polská autorka, která mimochodem na své samotě nedaleko česko-polské hranice u Broumova vyrábí vynikající kozí sýr, získá stálý okruh příznivců.

Jakub Dürr