Alena Hájková: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia 1999.
Hana Svobodová: Karel Poláček nezemřel. Rychnov nad Kněžnou – Boskovice, Albert 2000.

DVA KNIŽNÍ PŘÍSPĚVKY POLÁČKOVSKÉMU BÁDÁNÍ

Dva knižní příspěvky poláčkovskému bádání vyšly, nežli se rok s rokem sešel, jakoby naschvál jen proto, aby popřely slova Františka Kautmana, že „dosavadní literatura o Poláčkovi není bohatá a samostatná knižní publikace o něm dosud nevyšla vůbec“. Vyjádření pro mě nepochopitelné a neodůvodnitelné, protože mě právě o opaku přesvědčuje Mědílkova sedmisetstránková Bibliografie (1997), vydávání Spisů Karla Poláčka Nakladatelstvím Franze Kafky, poláčkovské konference, které od roku 1992 pořádá s tříletou periodicitou město Rychnov nad Kněžnou, jež iniciovalo i řadu dalších tematicky souvisejících akcí divadelních i jiných. A třebaže v čele těchto aktivit především díky neuvěřitelnému osobnímu nasazení, vůli a houževnatosti PhDr. Jana Tydlitáta stojí městský úřad Poláčkova rodiště, není v tomto smyslu opuštěn. František Kautman samozřejmě netušil, že knihu Hany Svobodové Karel Poláček nezemřel, k níž připojil svůj doslov, předejde vydání Knížky o Karlu Poláčkovi Aleny Hájkové, a budou tu tak rázem knihy dvě. Kromě předmětu badatelského zájmu, absence rejstříků, důrazu na Poláčkovo židovství a jeho vliv na dílo a konečně skutečnosti, že autorkami jsou ženy, se však v řadě rysů liší.

I.

Knížka o Karlu Poláčkovi Aleny Hájkové vyšla v pražském nakladatelství Academia na podzim roku 1999 a je tou monografií, po níž se tak dlouho volalo. Jejím základem je stostránková studie Komika jako nástroj kritiky maloměšťáctví v díle Karla Poláčka (Praha, Academia 1985), ale v některých souvislostech a podrobnostech i studie jiné, rozptýlené časopisecky i ve sbornících. Interpretace Poláčkova literárního odkazu je životní téma autorčino od státní práce z češtiny Humor v díle Karla Poláčka, v práci doktorské i kandidátské, v doslovech k některým edicím jeho knih. Východisko své Knížky o Karlu Poláčkovi Alena Hájková rozšířila o nové zobecňující úvahy (např. na s. 100–101 nově, mnohem šířeji analyzuje Poláčkovu metodu zacházení s tradičními pohádkovými aspekty v Edudantu a Francimorovi). Do původního textu pak zasáhla v zásadě trojím způsobem:

1. Pro lepší názornost rozmnožila citáty, ilustrující teoretické výklady.

2. Provedla některé úpravy formulační a stylistické.

3. Reagovala na výrazný nárůst bádání o Poláčkovi zařazením některých nových dat i otázek (markantní je např. nové otevření otázky datace Poláčkovy smrti) i na nové možnosti interpretace.

Hlavním interpretačním klíčem Poláčkova díla je Hájkové kritické přijetí estetiky Bergsonovy, jmenovitě jeho Le Rire. Essai sur la Signification du Comique (česky Smích, Praha 1993). Autorka vysvětluje: „Smíchem míní Bergson smích satirický, podmíněný jakousi anestezií srdce, necitelností smějící se osoby, a v humoru vidí jednu z nejvyšších forem komiky, danou protikladem reálna a ideálna. Přistoupíme-li na Bergsonovo pojetí humoru jako stupně komična, v Bergsonově duchu satirického komična, aniž zatím zkoumáme jeho specifické znaky, musíme se vrátit tam, kde Bergson definuje komično samo. Oproti teoriím, které podstatu komična vidí buď v kontrastu, nebo v neúměrnosti příčiny a následku, určuje tyto jevy pouze jako prostředky k rozpoznání komična, které je skryto za nimi, a to v mechaničnosti, automatismu, zabírajících místo života. Komický dojem vzniká, jestliže se nějaká osoba po některé stránce (chování, pohyby, řeč...) projevuje jako automat; individuální nebo kolektivní nedokonalost tohoto druhu volá po okamžitém potrestání smíchem. V tomto smyslu odhaluje tedy humor mechanismus tam, kde očekáváme život, a to zdánlivým vědeckým vykreslením reality s (utajeným) úmyslem moralistním. V těchto názorech je už mnoho pro nás nepřijatelného; trpí zejména jednostranným přihlížením ke smíchu pouze satirickému. Nicméně Bergsonovy postřehy a poznatky o komice jevištní, tj. o podstatě a prostředcích komedie, se dotýkají i problémů komické prózy a jsou neobyčejně pronikavé.“ (Knížka o Karlu Poláčkovi, s. 214–215)

Alena Hájková je neobyčejně poučená a systematická interpretka Poláčkova života a díla v obecněhistorických i literárněhistorických souvislostech. Jeho tvorbu interpretuje jako jedinečný vývojový systém, postupující od drobných novinářských humoristických žánrů, pořádaných průběžně do drobných knižních souborů, k humoristickým pracím většího rozsahu a k satirickým románům. Mezi nejdůležitější kategorie, s nimiž Alena Hájková pracovala, patří komika živností. Obsah pojmu živnost je proti svému původnímu významu posunut. Pozvedá se z rovnovážné symbiózy komponentu sociálního a ekonomického až na způsob myšlení, nazírání reality, univerzální hodnotové kritérium. Prakticky všechny lidské činnosti jsou schopny poznamenat individuality svých provozovatelů, vtisknout svým provozovatelům jisté vlastnosti. Pak přestávají být živnostníky jen řemeslníci, obchodníci apod., ale stávají se jimi i např. hráči karet: používají tentýž slang, tutéž gestikulaci, projevují se týmiž návyky atd. Přes odborné zaměření textu a vysokou míru teoretických pasáží dokázala Alena Hájková napsat knihu sdělnou a čtivou, jak si jen bylo přát.

Možno konstatovat, že česká literární věda má konečně poláčkovskou monografii, jejíž potřebu už dlouho pociťovala! Neznamená to, že o jednotlivostech není možno diskutovat, či dokonce s nimi polemizovat (Alena Hájková např. v duchu našich literárněhistorických tradic nedoceňuje Hráče), ale právě proto, že jde o jednotlivosti, není nutno si jich zde příliš všímat. Celkem lze pozměnit slovo básníkovo v tomto smyslu: Šťastný Poláček, že našel svoji Hájkovou, šťastná Hájková, že nalezla svého Poláčka.

II.

Karel Poláček nezemřel, oznamuje titul stostránkové studie Hany Svobodové (Rychnov nad Kněžnou – Boskovice, Albert 2000), dedikované památce Felixe Vodičky, rozdělené do šesti do značné míry autonomních kapitol a s výtvarným řešením pro práce tohoto typu neobvyklým: doprovázejí ji ilustrace žáků rychnovské ZUŠ na téma Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Hana Svobodová je dle své profese též socioložka, a to do značné míry ovlivňuje její způsob práce, což vyniká ještě výrazněji vedle Knížky o Karlu Poláčkovi Aleny Hájkové. Tato je tradičně pojatou monografií, ona spojením více méně nezávislých tematických kapitol, z nichž část byla již publikována ve sbornících z rychnovských poláčkovských konferencí.

Nedovedu si vysvětlit, čím to je způsobeno, ale zdá se mi, že jde bohužel o obecnější rys současné praxe vydáváni knih. Jako by se šetřilo na korekturách! Jak to vypadá v knize Hany Svobodové? Najdeme zde poenty vedle správných point (s. 8 a 14), hypertofie místo hypertrofií (s.10 a 31), Ragelaise na téže stránce s Rabelaisem (s. 22), Marcise místo spr. Marcuse (s. 23), Eizenštejna (s. 25), glofikaci m. glorifikace (s. 28), bizardní, Hildescheimer m. Hildesheimer (s. 31), primítivismus m. primitivismus (s. 38), Matčina m. správného Martička (s. 45), prózy nepřátelům m. proti, Eliáš m. Eliša (s. 63), refrém m. refrén (s. 78), program m. pogrom (s. 101), Otakar Sichr m. Otokar Fischer (s. 102) a Ladislav Fuchs m. Fuks (s. 110); místo „snahy zvládnout“ mylnou „snahu zvládnou“ (s. 18), m. „nejde pro nic za nic useknout makovici“ mylné „useknou“ (s. 28), kap. IV. (s. 69) je mylně očíslována jako V., která se regulérně nachází na s. 87 atd. Mnohem větší zmatek však vychází z myšlenkových a slovních rébusů jako např.: „Ale nejen nazírající subjekt pozoruje, ale pozoruje i nazíravý objekt sám.“ (s. 9) Nebo: „Volba vizuálních vjemů se záměrem navodit trapnost, je charakteristická nejen pro rané Poláčkovo prostředek.“ (s. 11) Hana Svobodová udává nesprávné reálie z Poláčkova díla, obdařuje-li zpustlého sládka Vokouna epitety bohém a tulák, ani jedno z obou mu nenáleží; učitel a později rakouský důstojník Král přece zdaleka není tak psychologicky nezajímavý, bez vývoje, „nehybný“, jak autorka tvrdí na s. 59, degradujíc ho na pouhou „žánrovou figurku“, jejímž smyslem je „druhová charakteristika“ (s. 59). Zrovna Král! Nadšený národovec a slavjanofil, který je jen směšný, se pouhým aktem oblečení oficírské uniformy mění v děsivé monstrum, zmetka čecháčkovského bezpáteří a rakušáckého militarismu, tím nebezpečnějšího, čím unuděnějšího. Bratři Štědří necitují „z verneovek“, ale důsledně toliko z jediné „verneovky“, z Pěti neděl v balóně (s. 66) a připočítávat Hráče mezi prózy o kibicích (s. 77 a 87) v žádném případě nelze – původní titul zněl dokonce Ze života hráčova. A přiznávám se k naprosté bezradnosti, čtu-li např.: „V období zdánlivé idyly živnostnického českožidovského maloměsta před I. světovou válkou, za války a těsně po ní Karel Poláček ukázal, že za touto idylou jsou zárodky krutosti, naivity, malichernosti a chamtivosti, které pak vystupňovala první světová válka do absurdní volby mezi smrtí na rakouských bojištích a bezvýchodnou nudou stále stejného, uzavřeného maloměsta...“ (s. 104) Předně nevím, co tak asi ukazoval Karel Poláček jako spisovatel před první světovou válkou a během ní, což se praví první větou souvětí, a dále mi není jasné, o jaké „volbě“ to Hana Svobodová mluví. Světová válka jako dobrovolnický špacír?

Základní členění studie Hany Svobodové se opírá o ideový a tvárný vývoj Poláčkových próz. Postupuje od žurnalistických próz ke grotesce a dále k románovým monografiím z prostředí maloměsta, jež splývá s prostředím pražské periferie; zvláštní místo zaujímá (zatím stále ještě torzo) cyklu o okresním městě. Závěr studie se zaměřuje na závěrečné konfrontace Poláčkova díla s pracemi soudobých českých prozaiků, především Egona Hostovského, a na kritickou recepci Poláčkova díla. Důrazem na kategorii absurdity a na existenciální polohy Poláčkova díla Svobodová buduje nové interpretační schéma: Už ne nástupce Lierův, Rakousův, Hermannův, Haškův, Johnův atd., nýbrž příbuzný Kafky, Hostovského, Vančurův, Řezáčův a docela jistě dědic Gogolův a Čechovův. Ale ovšem tak jako nikdo z nich nebyl cynik, nebyl jím ani Poláček, ačkoliv Hana Svobodová tvrdí opak (na s. 87).

Kniha Hany Svobodové je v jednotlivých partiích (Bylo nás pět) inspirativní, v jiných provokuje k diskusi, avšak jako celek je poznamenána nesoustředěností a chvatem.

Petr Hora