František Benhart: Jedna a jedna. Kritické texty o české a slovinské literatuře (1963–1998). Jinočany, H&H 1999.

MOHOU BÝT JEDNA A JEDNA TŘI?

František Benhart, dlouhodobý propagátor kultury a literatury dvoumilionového slovinského národa, ve svém knižním výboru nazvaném Jedna a jedna dokazuje, že to možné je. Samozřejmě ne matematicky, ale, řekněme, kulturně-antropologicky. Tím, že vedle sebe klade své poměrně hloubkové literární analýzy, studie a kritiky, které se týkají literárního vývoje a událostí v Česku a Slovinsku (pozor! ne v Jugoslávii, ale ve Slovinsku, a to i před jeho osamostatněním) mezi lety 1963 a 1998, získáváme jistou syntézu, která není již ani slovinská, ani česká, ale svým způsobem středoevropská. Syntézu, která vnějškově i svou vnitřní logikou a vztahy nese novou identitu, mocnější poslání, ucelenější, univerzálnější odpovědi. Tento třetí celek, či rovina, živený právě ze dvou autonomních zdrojů, které jsou si jinak nepatřičně vzdálené a neznámé, dostává své vlastní vyznění se zajímavými, neopakovatelnými podtexty, souvislostmi a odstíny.

Slovinský čtenář měl již možnost přiblížit se takovému vyznění Benhartovými předcházejícími dvěma výbory z kritické tvorby ve slovinštině: v roce 1984 mu vyšla kniha Čítárna a jiné nepřiměřenosti a v roce 1990 Poněkud jiná čtení. (Třetí Benhartova slovinská kniha Zářivý den u řeky z roku 1986 je tvořena spíše autorovými cestovatelskými zápisky z putování po Slovinsku a byla již přeložena do češtiny.) Českému čtenáři byla tato kritická tvorba přiblížena později, ale přece. Zde je nutno podtrhnout jednu skutečnost: nebýt Benhartovy osobnosti a jeho četných, dlouhodobých a pečlivých překladatelských aktivit, osvětářského působení a kladení mostů, pravděpodobnost vůbec nějaké česko-slovinské literární interakce by se jevila jako velice malá. Ani na české, ani na slovinské straně totiž Benhart v tom, co dělá, nemá rovnocenné souputníky. Bohužel, zdá se, nemá zatím ani nadějné a zainteresované pokračovatele. A zdá se bohužel také, že jeho práce není dostatečně oceněna spíše na české straně a není jí především u nás věnována náležitá pozornost.

Dokladem Benhartovy výjimečnosti nejen literárněkritické je právě jeho kniha Jedna a jedna. A to hned z několika důvodů. Ačkoliv se jedná o výbor – a ten logicky musí být doprovázen jistou fragmentárností –, můžeme tvrdit, že poskytuje detailní přehled Benhartových prací a myšlenek (tak, jak je prezentoval na stránkách měsíčníku Plamen, dvouměsíčníku Světová literatura a v rubrice Čítárna v rámci revue Sodobnost) s tím, že může aspirovat na poměrně ucelený pohled na obě literatury ve zmiňovaném období. Zarážející a překvapující je Benhartova erudovanost a znalost.

Ta může být ovšem paradoxně ke škodě konečnému výsledku. Ona erudice totiž může působit na „běžného“ čtenáře až zahanbujícím dojmem a může případně demotivovat. Byť jsou Benhartovy příspěvky psané čtivým a lehkým jazykem, chybějí v nich klišé a fráze a autor se snaží používat neinflační slovní obraty, běžný český čtenář, resp. čtenář, který nemá dokonalý přehled o slovinské literatuře a není seznámen s tvorbou jednotlivých slovinských autorů, se může ocitnout v úzkých a může se ztratit. Benhart mu sice pomůže dohnat onen deficit v oblasti slovinské literární historie (přibližuje ji nenásilně srovnáním s literární historií českou, hledáním vazeb), přesto je však zřejmé, že výbor je určen spíš pro užší okruh specialistů. Zejména tedy pro bohemisty a slovenisty.

Členění výboru se nabízelo, Benhart využil tu nejjednodušší možnost: v první části se asi na 190 stránkách věnuje českým autorům a českému prostředí, druhá část se, z hlediska objemu rovnoměrně také na 190 stránkách, soustředí na Slovince a slovinské komentáře. Pro obě z nich je typické to, co dobře vystihl při hodnocení Benhartových kritických úvah slovinský spisovatel Igor Bratož: „...knihu šlechtí také neideologičnost ... a až překvapivá otevřenost prvotinám, které bývají – jak sám podotýká – pro recenzenty nebezpečným ledem.“

To je mimo jiné jedním z velkých přínosů výboru: Benhart se nezabývá jenom literárními esy a představiteli slovinského nebo českého literárního Parnasu, ale brázdí i vody provinčních a neetablovaných prostředí. Navíc se s odstupem času ukazuje správnost jeho soudů a zřejmost některých souvislostí, jež vyžadují nadhled a nezaujatost. Právě nadhled, nefandění, umírněná kritičnost jsou Benhartovi vlastní. Kniha Jedna a jedna je tedy jedinečnou možností jak pro bohemisty a slovenisty, tak i pro ostatní získat či doplnit si znalosti o slovinské a české literatuře, a to nejen v jejich hlavním proudu, ale i v jejich okrajovějších oblastech.

Jakub Dürr