Michal Jareš

NEJASNOST MYŠLENÍ A KŘEČOVITOST VÝRAZU

(Nad dobovým přijímáním sborníku Aktiv. Dodatek k edici sborníku v Aluzi 1/2000)

Jelikož doposud neexistuje článková bibliografie z let 1945–1953, omezil jsem se při hledání recenzí a kritik dynamoarchistického sborníku Aktiv, který jsme otiskli v Aluzi 1/2000, na časopisy Kritický měsíčník, Akord a Obzory. Ale i tato již dříve ohlášená ukázka docela dobře ilustruje, jak byl sborník přijat kritikou.

V Akordu (XIII, 1947, č. 1, s. 32–33, článek „Manifest dynamoarchismu“) se J. Hýbalová (jež si za jméno dala přídomek „adeptka dynamoarchismu“) dosti ironicky věnuje samotnému úvodnímu prohlášení Aktivu: „Přiznáváme se, že tolik tvůrčích procesů na jedné haldě jsme opravdu ještě nikdy neviděli. To je nesporné novum. Točí se nám z toho poněkud hlava a musíme doznat, že je to skutečná ,stavba závratí‘. Jenom se nám zdá, že všechno, co se tu celá pracovní brigáda snaží tak upachtěně vyslovit, pověděl Otokar Březina výsostným způsobem v jediném verši ,Země vítězů‘ (,a bouří, která slove stvořením, se ztroskotávaly‘). ,Pohyb je stavba‘ – není však stavba právě ukončením nespočetných pohybů? Není smyslem umění nekonečný pohyb plynoucího dění uchopit a zastavit? (...) Je tu sice všechno maximálně rozmáchlé, ale přitom na milimetr změřitelné. Nemáme pranic proti mladým a přejeme jim zdaru ve všem jejich podnikání, jenom podotýkáme, že je nám poctivě opilý chlap milejší nežli rádoby opojení mladíci, oddávající se takovéto vysoké tvůrčí posunčině.“

Hned za touto glosou je tu článek s názvem „Připíjíme dynamoarchismu“, (autor »Viator«), který ale reaguje na recenzi sbírky jednoho z dynamoarchistů od „jednoho kritika“ ve Svobodných novinách ze dne 24. 7. 1946. Svůj postřeh autor končí: „Jak vidět, mluví se tu hodně o obžerství, a proto i autor končí svůj referát případným zdvižením číše: ,Připíjíme dynamoarchismu! Má dobrý start!‘ Jenže nám bohužel zůstává po tomto přípitku v ústech protivná pachuť staré žurnalistické šmokoviny.“

Ivo Ducháček v časopisu Obzory (II, 1946, č. 35, s. 558, podepsáno »vo«) nazval svůj postřeh „Hořecování“: „Jsou stavitelé závratí. Avšak stavba závratí, to je přece to, co po léta dělali nebo stavěli Hitler, Mussolini, Franco a podobní spřeženci. Stavba závratí je stavba toho, co se nebude uskutečňovat, o čem se jen předstírá, že se uskuteční.“

A nakonec Jiří Pistorius v Kritickém měsíčníku (VII, 1946, č. 10–11, s. 266–267, článek „DY-NA-MO-AR-CHIS-MUS“, podepsáno »jps.«). jako jediný ze zde uvedených pojal svou kritiku méně politicky a zabýval se víc i literární stránkou sborníku: „Lyrická čísla sborníku, osm básní, jejichž autory jsou Fr. Listopad a J. Hořec, mají k hranicím poezie daleko. A nezáleží přitom již ani na tom, vznikla-li tahle poezie-próza jako ilustrující doplněk manifestu, či naopak byl-li manifest sám nutným „teoretickým“ zdůvodněním její nebásnické a násilné tendence.“

Pistorius dále podobně jako autorka v Akordu ironizuje manifest dynamoarchismu, ale dodává: „Nelze ovšem dívat se na dynamoarchistický manifest docela nevážně, domníváme-li se v něm spatřovat rysy příznačné některým z našich současníků: neorganičnost a nejasnost myšlení, z nichž vyplývá a již má zakrývat stejná nejasnost a křečovitost výrazu.“

Chápejme tedy sborník Aktiv a snahy dynamoarchistů jako literární pokus v nevhodnou dobu, nebo spíše jako přenošené dítě válečných nápadů skupinky mladých autorů. Doba v letech 1945–1948 byla všechno jiné, jen ne připravená na manifesty a odhodlané skupinky, které zároveň nepatřily ani k levici, ani k pravici. Faktem ovšem zůstává, že v mnohém je dynamoarchistický pokus nesrozumitelný, a to doposud. V krátké recenzi Aluze ve Tvaru (XI, 2000, č. 13, s. 17, autor Karel Paulík) je to ukázáno jasně: „Připadá mi to jak u mnoha ,těhotných‘ budoucích umělců: ,Srdéčko‘ je plné, úplně zaplněné něčím velkým, ale když je to řečeno, tak výsledek jsou jen slova a slova. Věděli dynamoarchisté vlastně: jak a proč? To si musí každý po přečtení zodpovědět sám.“