Vasilij Rozanov: Spadané listí. Triáda, Přel. Ludmila Dušková a Ladislav Zadražil. Praha 1997.

Rozanovovy Spadané listy v úplném rozsahu

V posledních několika letech se k nám v konkrétních činech vrací literární dílo ruského spisovatele, kritika, filozofa a novináře Vasilije Rozanova (1856 - 1919). Nejprve ve slovníkových heslech a v učebnicích dějin filozofického myšlení, potom ve vědeckých spisech, jež se s Rozanovovým myšlenkovým odkazem nemohou nesetkat (úplné domácí vydání Masarykova Ruska a Evropy, studie Tomáše Špidlíka T. J. aj.), až konečně nejcenněji v překladech jeho původních textů. Kromě Spadaného listí (Triáda, Praha 1997, přel. Ludmila Dušková a Ladislav Zadražil), jemuž věnujeme následující řádky, to byly Solitéry (původně Osamocení), spojené do jednoho svazku společně s Apokalypsou naší doby, jež poskytla titul (Torst, Praha 1997). Na první pohled nejpříznačnějším společným rysem všech tří je torzovitost vyjadřování - kromě skutečnosti, že je Vasilij Rozanov pokládán za obnovitele ruské náboženské filozofie protipozitivistické reakce, patří též mezi zakladatele „literatury vně syžetu“ (Viktor Šklovskij ve své Teorii prózy). Fragmentární zápisy mnohdy protichůdných myšlenek, postřehů, úvah a glos, ale často též všednodenních zážitků nejsou docela bez podoby s deníkovými záznamy jeho současníka, francouzského pamfletisty Léona Bloye, či v našem prostředí o něco mladšího Jakuba Demla. Takto zdánlivě chvatně zachycené poznámky působí chaoticky a disparátně, ale celkem panuje v literatuře předmětu shoda v tom, že právě tyto vlastnosti znamenají pro autora něco jako mimikry. Fádnost většinou zaujímá místo v těsné blízkosti nejhlouběji soukromého a filozoficky či teosoficky závažného. Viktor Šklovskij mluví o stylizaci nestylizovanosti jako o výrazném paradoxu Rozanovovy prózy.

Vasilij Vasiljevič Rozanov vstoupil do literatury v polovině osmdesátých let minulého století, ještě před příchodem do Petrohradu, když působil jako profesor ruštiny na venkovských středních školách. V roce 1886 otiskl několikasetstránkový traktát O rozumění, jenž však zůstal veřejností zcela nepovšimnut. Jeho život změnilo až několik časopiseckých článků, jimiž na sebe upozornil slavného vydavatele periodik a publicistu, šéfredaktora vlivného nacionálně-konzervativního deníku Novoje vremja Alexeje Sergejeviče Suvorina (1834 - 1912), který Rozanovovi nabídl spolupráci. Rozanov ji přijal a nijak se netrápil skutečností, že pod pseudonymem Varvarin přispíval do listů naprosto opačné ideové orientace, liberálních a radikálních. Od traktátu se jednou provždy distancoval tím, že jej vyškrtl ze své bibliografie. Napříště pak dával přednost vyjadřování útržkovitému, úsečnému, zkratkovitému nebo aforistickému. Zemřel v ústraní v únoru 1919. Z jeho literárního a myšlenkového odkazu si svou literární i myšlenkovou přitažlivost dodnes zachovalo mimo jiné např. i Spadané listí.

Jako první seznámil českou čtenářskou obec s duchovním světem Rozanovovým pravděpodobně Josef Florian. V době nejprudšího válečného požáru, v červenci roku 1916, otiskl ve 20. čísle sborníku Nova et vetera osmistránkovou Rozanovovu reflexi Egypt ve dnes už poněkud příliš vzletném překladu Josefa Vašici a krátce nato, v roce Rozanovovy smrti (opět v Nova et vetera, č. 33/1919), Doslov ke komentáři Legendy o velikém inkvizitoru F. M. Dostojevského. Řádku staroříšských překladů uzavírají tři fragmenty překladu ze Solitéru (Osamocení) a ze Spadaného listí ve sbornících Archy z let 1937 a 1938. Po druhé světové válce původní Rozanovovy texty z pochopitelných důvodů neměly v našich nakladatelstvích zelenou, a tak jejich cesta ke čtenářům vedla obtížně schůdnou stezkou samizdatu.

Je velmi nesnadné najít v Rozanovově díle jednotící princip. Zdá se, jako by jeho myšlenkový svět byl chaotický, bez systému. Ovšemže to neplatí bezvýhradně, protože při důkladném hledání v textech a vhodných akcentech na vybrané formulace by bylo lze k nějakému systému či alespoň ke konkrétním prioritám dojít. Avšak taková interpretace se blíží spíše subjektivní teleologické spekulaci. Zdá se tedy, že veškeré přednosti a neopakovatelné kouzlo Rozanovova díla je třeba hledat právě v nedostatku zřejmé jednoty. Ne alespoň ve smyslu jednoty racionální. Vhodným návodem, jak proniknout do Rozanovova světa, muže být nápověda Špidlíkovy studie Ruská idea. Jiný pohled na člověka. Opakuje Zeňkovského klasifikaci ruské ideje jakožto antropocentrické, již primárně zajímá člověk, jeho svět, osud a vývoj (s. 9). „Tento antropologický zájem,“ píše dále Špidlík, „u mnohých myslitelů prozrazuje určitou ,konverzi‘ jejich myšlení od hegelovské filozofie ke konkrétní skutečnosti. Tvrdí dokonce, že podobná konverze očekává ještě některé křesťany. Historické křesťanství obviňují, že podlehlo pokušení ,abstrakcionismu‘, který se protiví pravdě vtělení.“ (s. 10) Cituje v této souvislosti právě Rozanova, který napsal: „Výsledkem takového náboženství je dobrovolné obětování ,starověrců‘, kteří se sami upalují nebo se dávají zaživa pohřbít ve jménu určité ,řehole‘.“ (s. 10) Odklon od umrtvujícího abstrakcionismu obrací Rozanovovu pozornost k faktům manželství, sňatku a rozvodu ve složitosti jejich vztahu k církvi. A konec konců i k emocionálním a fyziologickým funkcím a reakcím, které odrážejí intenzitu erotického života. Ryzost myšlenky je někdy možno zachovat i poté, co je od nich oddělena. Ne tak u Rozanova. Svou vážnost a pronikavost si zachovávají syrovostí a snad až lapidárností.

Např.: „Pružná látka obtáhne neroztažitelný předmět, ať se zdá být jakkoli velký. Ona je vždycky ,větší‘.

Hroznýš tlustý jako ruka nebo nanejvýš jako noha v koleni pohltí celé kůzle.

Z toho vyplývají mnohé a podobné skutečnosti. I různé chutě hroznýše a kozy.

,Ano, trochu to bolí, je tam těsno, ale to nic.’

Je nepravděpodobné, že se na ruku dá navléci glazé rukavička, když tak uzounká a ,nevinná‘ leží v krabičce na pultě. A přesto se roztáhne a ruku pevně obepne.

Existuje cosi jako metafyzické tíhnutí světa k ,těsnému sevření‘.

A všechno tíhne nejen ke svobodě a ke ,kvedlání‘´- existuje i zcela protichůdná chuť - uniknout do ,úzkého průchodu‘, který stále více tísní.

(v tramvaji)“ (s. 377)

V následující poznámce se vrací k předešlému: „Právě to, co je pevné, vyhledává úzkou cestu. Kdežto ,kvedlání‘ se objevuje u stařen, starců a ve stařeckém věku planety.

Svět se oženil se stařenou - Francouzskou revolucí a všemi třemi jejími principy.“ (s. 377)

Zdá se, že Rozanovova tvrzení nelze chápat prvoplánově. Ať už píše o čemkoliv, o svých citech k rodinným příslušníkům, o své zištnosti či ziskuchtivosti. Cožpak mu ruský život není zároveň „špinavý a chabý“, ale „čímsi milý“? (s. 58) Velmi často zvýšení hlasu, nesmiřitelný odsudek a nepřátelský tón nejsou nic jiného než pomíjivý chvilkový rozmar. Jeho nečetní čtenáři se proto asi vždy budou dělit na dvě skupiny: jedni budou uchváceni jeho hodnotami estetickými, druzí jeho myšlenkovou srozumitelností.

Petr Hora