Milan Kundera: L’Identité. Gallimard, Paris 1997

Proměny identity

Poslední román Milana Kundery Identita (Gallimard, 1997), druhý napsaný přímo ve francouzštině, potvrdil hypotézu, podle níž Pomalostí (Gallimard, 1995) otevřel autor nový románový cyklus. „Francouzské“ romány se totiž opravdu vzdalují radikálním způsobem formě cyklu předchozího, a jakkoli se jejich kompozice liší, oba jsou shodně rozvrženy do jedenapadesáti krátkých kapitol. V rozhovoru s Guy Scarpettou vyložil Kundera tuto změnu formy následujícím způsobem:
„Z umění sonáty jsem vstoupil do umění fugy: menší formát, jediný nedělitelný celek, s týmiž tématy a motivy (...) neustále přítomnými a neustále obměňovanými.“ Ti, kdo vyjadřují lítost nad tím, že v oněch dvou francouzsky napsaných románech již nenacházejí „svého“ Kunderu, ztotožňovaného až do Nesmrtelnosti s rozsáhlou, beethovenovskou kompozicí jeho románových partitur o sedmi větách, by si měli připomenout estetický imperativ, který spojuje všechny velké romanopisce a kterému právě Kundera přikládá obzvláštní váhu: imperativ neustálého hledání nové formy. Nepíší se dějiny západního románu od Rabelaise a Cervantese nakonec právě těmito neustálými tvarovými proměnami a objevy? Nenacházíme tedy „identitu“, originalitu a svobodu velkého umělce, velkého romanopisce rovněž v individuální cestě jeho proměn, v jeho nespočetných tvůrčích zradách prozkoumaných forem?

„Ztratit z očí“

Identita je především úžasný román o lásce s nádechem nostalgie, něhy a humoru, román o „lásce-útočišti“, lásce téměř „heretické“ ve světě (našem), který je vydán napospas všeobecnému prosazování kýče a všudypřítomnému „voyeurství“, ve světě, v němž hodnota lásky stejně jako erotismu nebo přátelství, v nepokřiveném slova smyslu, postupně mizí, ztrácí se... A právě strach „ztratit z očí“ milovanou bytost a být odsouzen „vše si pouze představovat“ se stává trýznivým tématem Identity, tématem, které bude v průběhu textu neustále rozvíjeno množstvím propojených motivů a epizod (oko, pohled, pohyby víček; vidět, a přitom nepoznat, splést si milovanou bytost s někým jiným atd.), tedy jakousi sémantickou optickou sítí, která umožňuje zahlédnout, vycházíme-li od různých klíčových slov, zároveň proměny milované bytosti i proměny textu. Samotné osudy postav jsou tak proplétány různými slovy a motivy, přičemž vše je podřízeno onomu nepostižitelnému posunu, který organizuje autor jako zručný sémiotický operatér, nepostižitelnému přechodu mezi skutečným a snovým, mezi přítomností reality a „negací přítomného času, jež je vyvolána snem“.

Identita vypráví příběh stárnoucí dvojice, Jean-Marka a Chantal, kteří se hluboce milují (ona je o několik let starší) a kteří prožívají přítomnost v poklidné jistotě svého štěstí, když jsou náhle, aniž by si to uvědomili, rozerváni krizí. Krizí o to zákeřnější, že vznikne ze zcela náhodného protnutí dvou obyčejných pocitů, které Jean-Mark a Chantal prožívají ve stejný moment, jako by již byli lapeni logikou snu. U něj je to údiv nad tím, jak mohl na jedné normandské pláži zaměnit siluetu drahé bytosti se siluetou cizí ženy, u ní pocit, že již nejsou muži, kteří by se za ní otáčeli, a že tedy již nepozná onen „žádoucí pohled“, který ji na rozdíl od „láskyplného pohledu“ ještě poutá ke světu. Místo mužů jsou tu už jen tatínkové (muži „potatínkovaní“ a zároveň zdětinštělí), muži žijící za územím svůdnosti, erotiky a touhy.

Z lásky, aby ji upokojil, začne Jean-Mark Chantal posílat dopisy podepsané tajnou značkou C.D.B. - jako Cyrano de Bergerac jí vyznává lásku pod maskou někoho jiného. Lest se však tvrdě obrací proti němu; když Chantal odhalí skutečného autora dopisů - onoho „špeha její intimity“ - vidí v tom pouze nepřátelství a zradu, poslední nedorozumění, které vede dvojici k nenávratnému konci. To je alespoň velmi stručně zápletka románu, nebo přesněji zápletka taková, jak nám ji „maska“ narativního rozvržení, pod níž se ukrývá, chce nechat vidět.

Román-metafora

Zjednodušit Identitu pouze na tuto zápletku, bolestně krásnou, jak jen může být, by ale znamenalo naprosto pominout velmi přesné formální uspořádání, které dává tomuto románu vzácnou sémantickou hutnost a zdá se „implodovat“ uvnitř samotné zápletky, kterou tak rozkládá na drobné fragmenty, jež se vzájemně zrcadlí, zároveň autonomní (vertikální výstavba) i dialogicky spjaté opakováním, kondenzací a proměnami stejných témat a motivů v celém rozsahu románu (horizontální výstavba).

Jak se dalo očekávat, znovu zde nacházíme témata Kunderovi velmi blízká - téma lásky, smrti, přátelství, erotismu, masmediálního kýče, nedorozumění, ale hlavně „identity“, která podle mého názoru vytváří základní fenomenologickou metaforu celku jeho románové tvorby. Od Autostopu ve Směšných láskách po Zrazené testamenty, od Žertu po Identitu je to stále táž otázka, kterou autor v každém dalším textu znovu a znovu pokládá a neustále obměňuje: „Jak dlouho může být člověk považován za totožného se sebou samým?“... Nacházíme zde samozřejmě také řadu témat a motivů nových: oční víčka, rány kladivem, nudu, tatínky, sliny, polibek, žebráka, reklamu a mnoho dalších; nesmíme zapomenout ani na onu červenou barvu, která svým častým opakováním rozpaluje tělo textu stejně jako tělo Chantal, barvu spojenou zde s intimitou těla, nahotou, touhou, studem, stárnutím, a tedy v protikladu k jejímu jedinému výskytu v Pomalosti, kde je „červená“ spojena s „revoltou“... politické levice.

V samotné naraci okamžitě zaznamenáme naprostou absenci Kunderových specificky románových esejů a též absenci jakéhokoli bodového vměšování autora-vypravěče do textu, s výjimkou úplného konce románu. Myšlení je v Identitě odhalováno výhradně prostřednictvím dua (a duelu) prolínajících se hlasů protagonistů, hlasů, které si odpovídají a otevřeně si odporují a které odhalují své nejskrytější myšlenky jedině před čtenářem. Každá z epizod, které Jean-Mark a Chantal prožívají společně, je vždy navíc zopakována, zdvojena, viděna nejprve ze stanoviska jednoho a pak druhého, což ještě umocňuje mnohá nedorozumění, jež stupňují krizi, kterou prožívají, a strach „ztratit z očí“ identitu druhého v momentu jediného mrknutí víček...

Takováto narativní výstavba ještě zesiluje existenciální zmatek obou protagonistů i jejich milostné „osamocování“. Čtenář naproti tomu získává, pokud jde o poznání románu a jeho postav, pocit jistoty a pravdivosti, neboť ví o jejich vzájemných myšlenkách vždy víc než ony samy. Jenomže (a mohli jsme to předpokládat) to jsme zapomněli, že jakákoli jistota nebo pravda nepřežije u Kundery nikdy dlouho. Čtenář bude mít příležitost palčivě si to uvědomit ve chvíli, kdy se autor-vypravěč naprosto neočekávaně objeví v páté kapitole, aby připomněl, že se nenacházíme v reálném světě, ale v románu, na výsadním území nejistot, snění a ironie, ale též v ďábelské pasti na čtenáře! Ten, dostatečně otřesený, pochopí, že to, co považoval za „realitu“ jedné krize, jíž měl být privilegovaným svědkem (špehem), byl ve skutečnosti snový příběh, sen-noční můra, v jehož průběhu i on někde „ztratil z očí“ naše dvě postavy... Hranice mezi skutečností a snem, mezi snem a noční můrou zůstává v Identitě nerozeznatelná.

„Neviditelná hranice“ aneb velké umění kompozice

Neviditelná hranice - pod tímto titulem byla Identita vydána v islandštině, neboť „v tomto jazyce slovo identita neexistuje“ (sic!). Přesto podle Kundery právě tento titul vyjadřuje „dokonalou definici toho, co chtěl do románu vložit: vyprávět co možná nejreálnější příběh, který se poznenáhlu nepostižitelně proměňuje v příšerný sen“. S uměním, které tolik obdivuje u Kafky - prvního, komu se podařilo nalézt dokonalou symbiózu mezi realitou a snem - Kundera zachází s virtuozitou a zcela originálním způsobem.

Řekla bych dokonce, že neviditelná hranice funguje v Identitě také prostřednictvím proměn ostatních kompozičních prvků a stává se zde existenciální metaforou veškeré „identity“: identity postav i románu. Kapitolu od kapitoly, zlomek od zlomku se Chantal stává v očích Jean-Marka i čtenáře zároveň totožnou a jinou, jednou a mnohočetnou, zcela k obrazu fugové kompozice románu. Fuga tak vyzývá svého čtenáře (posluchače) k neustálému útěku před neměnným, k pronásledování smyslu ukrytého ve všech etapách vývoje textových proměn. Číst Identitu znamená vlastně vydat se na „hledání ztracené přítomnosti“, mohu-li použít názvu jedné z kapitol Zrazených testamentů, jinak řečeno na hledání identity, jejíž celkový smysl je rozptýlen do všech zlomků textu a která se zdá, jako hlavní téma románu, „neustále unikat“ (fr. fuire): fuga v italštině znamená zároveň útěk (fr. fuite).

Řekla bych konečně, že umělecká působivost Identity spočívá také ve způsobu, jakým Kundera dokázal zároveň s nostalgií i lehkostí nasvítit - svým způsobem zevnitř - drama naší existence: prchavost času našeho života, naši iluzorní jistotu poznání sebe sama i ostatních i iluzi o naší svobodné vůli. Především ale dokázal tento román odhalit onu šťastnou nepředvídatelnost člověka, který se proměňuje každým okamžikem, aniž by si příliš uvědomoval, že jeho skutečné bohatství tkví bezpochyby právě v této možnosti. Protože identita není nehybný stav, ale neustálý proces. Identita: mnohonásobná překračování hranice, která, přestože na nejvyšší míru nepostižitelná, nezakládají proto o nic méně naši paměť. Koneckonců, není člověk „právě tím víc sebou samým..., tím více individualitou, že má sílu, fantazii, inteligenci proměňovat se?“

Eva Le Grand

(přel. Lucie Semeráková)