Lumír Kuchař: Dialogy o kráse a smrti. Host, Brno 1999.

TORZO I TVAR

Je možná zvláštní nespravedlností času, že mnohá jména zapadnou a s nimi i mnohaleté pracovní úsilí, ale přízeň okolností a vlny obnoveného zájmu to někdy napraví. To je také případ brněnského novináře a badatele Lumíra Kuchaře (1920-1989), jehož porůznu publikované literárněhistorické studie a bohaté materiály ze soukromého archivu vydalo v editorské péči Marka Nekuly Nakladatelství Host pod názvem Dialogy o kráse a smrti.

Kuchařova studie Jiří Karásek ze Lvovic a Intimní volné jeviště v Praze mapuje oblast, která stála doposud poněkud stranou odborného zájmu. I když se na první pohled jedná o problematiku zdánlivě okrajovou, odkazuje Kuchařova studie k některým širším souvislostem české secese. Činnost Intimního jeviště je ohraničena léty 1896 až 1899 a rok jejího založení souvisí také s jiným důležitým tehdejším generačním počinem, kterým bylo vydání Neumannova Almanachu secese. Snahy obou platforem směřovaly především k profilaci tzv. nového umění - secese jako alternativního modelu, který vznikl odštěpením od tradice. Z obdobného podhoubí vycházejí také další evropské scény tohoto typu: především berlínské divadlo Freie Bühne, dále mnichovský okruh kolem Maxe Halba a v neposlední řadě také avantgardní pařížská scéna Théatre de l’Oeuvre, kde měl shodou okolností svou skandální premiéru právě v roce 1896 Jarryho Král Ubu.

Minorizace a „uvolňování“ nastolují nová řešení především ve směru inovace dramaturgických forem zejména ve vztahu mezi jevištěm a divákem a rovněž
v rovině interpretace textu samotného. Tyto postupy velmi silně souvisejí s dobově uplatňovaným konceptem tzv. diletantismu: jde o to rozrušit v té době pevný a koncentrovaný model akademické iluzivnosti tzv. kamenného divadla. Menšinové a experimentální hledisko („umění delikátní, zimomřivé, pavučinovité...“, jak píše Karásek v Manifestu Intimního volného jeviště) se uplatňuje především v proliferaci žánrů a v rozrušování pevných struktur: součástí programu Intimního volného jeviště se stávají autorská čtení, odborné přednášky, zaměřené k soudobému umění a myšlení. O Ibsenovi přednášel F. V. Krejčí, Šalda se zabýval moderním německým dramatem, Sigismund Bouška informoval o Maeterlinckovi, Karásek o francouzských symbolistech apod.

Na text o Intimním volném jevišti tematicky navazuje další Kuchařova studie, která v detailní deskripci sleduje zajímavé dobové okolnosti uvedení dvou Karáskových dramat, z nichž zejména Apollonius z Tyany vychází právě z poetiky a potřeb menšinové scény a je tvarovým přechodem mezi tzv. knižním dramatem a scénickou básní, což byly útvary pro dobovou dramatiku velice příznačné. Král Rudolf, druhá z Karáskových her, má v dějinách českého divadla svůj zvláštní význam a tyto doposud méně známé souvislosti odhaluje právě Kuchařova studie. Z kulturně historického hlediska jsou již samy o sobě zajímavé politické okolnosti a datum jejího uvedení (12. dubna 1918). Karásek tehdy musel čelit dosti silným obstrukcím ze strany rakouských úřadů a uvedení hry bylo příležitostí k manifestaci národního odporu. Režie se ujal Karel Hugo Hilar a jeho jevištní pojetí posunulo Karáskův text směrem k progresivnějšímu pojetí. Řešení scény a samotná interpretace textu hry, v mnohém ohledu razantnější než byla původní Karáskova koncepce, se tak dostaly do blízkosti inovačních snah, na pomezí tehdy také filozoficky interpretovaného neoklasicismu a antiiluzivní expresionistické dramatiky, kterou v desátých letech kromě Hilara reprezentují zejména Otakar Theer a Otokar Fischer.

Samotné těžiště Kuchařových Dialogů však tvoří unikátní, doposud prakticky nepublikovaný, a proto málo známý soubor, obsahující fragmenty korespondence klíčových osobností generace přelomu století. Mladý Miloš Marten se jako začínající literát obrací v roce 1902 na Otokara Březinu se žádostí o autorizaci svého eseje, který vychází o rok později v Kosterkově Symposionu. Martenův obdiv, pokora, ale zároveň erudice a talent vyvolají v Březinovi sympatii, a to znamená počátek přátelství, které potrvá až do roku 1915. Tím, co v této korespondencí upoutá především, je zvláštní rezonance, Marten v roce 1903 píše: „Vzpomínal jsem živě na Vaše slova o duchových kmenech, v nichž příští realizuje náš sen o přetvořeném, zduchovnělém žití..., kdy do duše se řítí vodopády snových lánů, světelné záplavy tak prudké, že tušíte hru nevidtitelných, paprsky šílících sluncí, oslněni a přemoženi intenzivním citem zjeveného tajemství.“ Ale styl zde není pouhou epistolární manýrou. Tento typ výpovědní normy je příznačný nejen dobově, ale je také něčím hluboce prožitým: Na konci května 1915 posílá Marten před odchodem na frontu Březinovi svůj poslední dopis: „V těchto dnech, kdy se loučím s Čechami a s celým dosavadním životem, ... a ač jsem byl rozhodnut, že odejdu zcela tiše, cítím nutnost psáti Vám. Poznávám zase, že v této zemi jediný v rozhodujících okamžicích byl jste mi blízek a rozuměl jste mé někdy temné, někdy chaotické slovo...“ Marten umírá náhle na selhání srdce v květnu 1917. Přichází válka, která znamená konec nádherné a bezstarostné Belle Epoque. Čas změny, smrti, zmaru a odchodu. Martenova slova z citovaného úryvku možná bezděčně zachycují onu obecnější kontextuální vrstvu, v níž se střetává něco úzce osobního s příznakovostí doby.

Deset dochovaných dopisů Jiřího Karáska ze Lvovic Otokaru Březinovi z let 1895 - 1901 pokrývá zhruba období, kdy byl Březina jedním z kmenových autorů Moderní revue. Tento ucelený soubor doplňuje ještě dopis z roku 1927, v němž se Karásek obrací na Březinu se žádostí o podporu v době, kdy měl spory s dědici Arnošta Procházky. Dvě osobnosti na první pohled tak odlišné. Ale přece: tíha dne vnucovaná všedností se mísí s přirozenou noblesou a kultivovaností. Pohled do soukromí odhaluje také některé dosud málo známé skutečnosti. Byl to například právě Karásek, kdo v roce 1900 ponouká Březinu k vydání jeho esejistického díla, které vstoupí do literární historie pod názvem Hudba pramenů. Epistolární fenomén české secese tak bude v obecnějším měřítku nabývat jistých charakteristických prvků. Má svůj zvláštní komunikační protokol, který je dán napětím mezi krásou slohu a zápasem s banalitou a který nemusí nutně končit vítězstvím korespondentů. Specifické modality si vytváří také samotná komunita zevnitř - jistá konvence předem dané pozicionality má své důvody psychologické, umělecké, ale je také hrou v rámci přijatých pravidel. Březina je guru a Mistr. V paprskovité spletitosti vztahů je tento kód přijímán všeobecně a se samozřejmostí, dokonce i mimo hlediska generační. Jinak situovaný typ pozicionality se utváří mezi Martenem a Karáskem ze Lvovic. Vzájemnou korespondenční výměnu zde ohraničují léta 1901-1912, tedy období Martenovy živé spolupráce s Moderní revue, která končí jeho odchodem z důvodu názorových rozporů, především s Arnoštem Procházkou. Pěstování intelektuálního přátelství, nikoliv bez jisté erotické latence, podléhá zase etiketě, jejíž hranice se nepřekračují, konvencí je politesse, zatímco passion je tím, co má zůstat skryto.

Bohatý dokumentační materiál představují také další publikované texty z Kuchařova archivu: dopisy Zdenky Braunerové Martenově rodině z doby jejich pařížského pobytu, historickou hodnotu mají také fragmenty z korespondence V. Mrštíka, F. X. Šaldy a Jakuba Demla.

Jednotlivá torza při jisté perspektivě skládají zajímavý celek. Úskalí a omezení tzv. faktografické a biografické metody jsou dnes již dostatečně známa. Je proto nutné odhrnovat tento secesní závěs z těžkého sametu s cudností a pietou. Jsou knihy, které za to stojí.

Hana Bednaříková