Vít Kremlička: Zemský povídky. Hynek, Praha 1999.

KREMLIČKA TŘIKRÁT JINAK

Dávno již tomu, co se na našem literárním nebi objevila kometa Víta Kremličky (narozen 1962) a jeho Lodního deníku. Originální talent byl svými souputníky z okruhu okolo Revolver revue srovnáván dokonce i s Bohumilem Hrabalem, mluvilo se o největším prozaickém talentu pro devadesátá léta, kniha i autor byli poctěni Ortenovou cenou. Časem však Kremličkova kometa poněkud pohasla. Příležitost vysledovat Kremličkův další autorský vývoj nabízí jeho čerstvě vydaná kniha Zemský povídky.

První částí svazku je právě Lodní deník. Je to mimochodem od nakladatelství Hynek pěkně vypečené, vydávat již dříve vydanou knihu společně s novými povídkami, aby si eventuální zájemce musel koupit obojí. Tato praxe je sice v této, pro nakladatele nijak příznivé době celkem běžná, to ji však neomlouvá - ani nepočetná čtenářská obec nemívá dnes peněz nazbyt. V textu jsou sice některé změny oproti původní verzi, ale ty se dají odhalit pouze pozorným srovnáváním a navíc občas postrádají logiku - příkladem budiž protiválečná báseň poety Hořčáka, která zněla před přepracováním podstatně lépe.

Originalita Lodního deníku nevzala za své ani po osmi letech od prvního vydání. Kremlička potvrzuje pověst „brutálního humoristy“, využívá postmoderní postupy, chaoticky směšuje články ze slabikáře, recept na houbový guláš i vzpomínky představitelů „Pražského jara“ na internaci po 21. srpnu. Výsledkem je pozoruhodný příběh, parodující (a zároveň skrytě adorující) prastaré kalendářové historky. Je to - snad - postmoderna, ovšem pojímaná ryze po česku, s ple- bejským humorem a smyslem pro poezii zažloutlých rodokapsů. Z knihy čiší živočišná radost z fabulace a kombinování nejrůznorodějších motivů. Demiurg si se čtenářem, lačným rozluštění načatých příběhů, pohrává jako kočka s myší. Zásahy do plaše se rozvíjejícího textu jsou často značně neurvalé:

„Se zalíbením jsem hleděl na její pevné, bezvadné prsy - dvorce bradavek velikosti současné pětikoruny, dudlíky široké jak cigareta a stejně tak dlouhé.

,Co?!? Dlouhé jako cigareta?!?’

,Široké jak dlouhé.’

,Fujtajbl, tys mě vyděsil!’“

Důležitý je prvek romantiky a dobrodružství, který se prosazuje navzdory veškeré ironii - autor konfrontuje šedivou realitu normalizační Prahy s prepubertálními „rychlošípáckými“ ideály. Klukovská potřeba chránit zákon se znovu objevuje na scéně, byť jí zkušenosti dospělého věku daly poněkud drastickou podobu: „Bouchačku mít a skrytou zárukou pořádku být: bouchačky patří těm nejmoudřejším! Bouchačky v kapsách moudrých jsou zárukou plodného klidu v zemi. Vyjící lumpeninteligenci zkrotí jediný argument - s naléhavostí hledící oko bouchačky.“ Kniha je také autoportrétem undergroundové komunity osmdesátých let - hrdinové poznávají práci kopáčů ve vesnicích na okraji civilizace i poklidnou existenci invalidního důchodce. Povídka, sepsaná dvojjediným autorem i hrdinou a zařazená na závěr prózy (graficky odlišená kurzívou), je zajímavým důkazem určité naivity a smyslu pro etické hodnoty, které - pro nezasvěceného možná překvapivě - fungovaly v této subkultuře.

Také následující povídka Ona řekla jméno je složena z množství fragmentů, ty se však neprolínají jako v Lodním deníku, ale mají podobu hezky přehledně oddělených kapitol. V úvodu jako by Kremlička vyslovil svoji spisovatelskou konfesi: „Ta pýcha, ta troufalost, chtít seznat slova, co teprve přijdou! Drž se zpátky!, chtěj znát jen slova, co již byla vyřčena, nic více, nic víc!“ Nebo je i tento náznak manifestu jen součástí postmoderní hry se čtenářem? V povídce jsou nám předkládány krátké vypravěčské etudy, které spojuje důraz na hodnoty, jež jsou v životě důležité bez ohledu na vnější kulisy. Autor nás sice nechá nahlédnout na Divoký západ i do Říma na počátku křesťanského letopočtu, celkově je však text plně spjat se současností, objevují se narážky na aktuální problémy, jako je hospodská xenofobie nebo rostoucí počet sebevražd. Kremlička jako by se ptal po podstatě mužského údělu a mužské role; využívá proto klasických archetypů jako rybaření, letectví či fyzická práce - ať ji vykonávají kovbojové, či pekaři. Zřetelný je příklon k tradičnímu vyprávění příběhu, provokativní humor ustupuje a uvolňuje prostor zralejšímu pohledu na svět.

Nejkratší (a nejslabší) je poslední povídka, nazvaná Vysoký nebe nad Berlínem. Autor zde líčí zážitky z výletu autostopem a pokouší se křísit kerouacovskou poetiku prostého a literárně jen minimálně přikrášleného záznamu z cesty. Kremlička je sice bystrý a stylisticky hbitý pozorovatel, jenže - v posledních letech se vypravilo stopem do ciziny hodně lidí od nás, a mnozí si na místa vzdálenější a přitažlivější, než je Německo. Autorovy cestovatelské zážitky byly bohužel příliš všední, než aby mohly zrodit literární text. Výsledek pak silně připomíná slavnou frustrační kompozici Járy Cimrmana - když už se některá epizoda z cesty začne slibně vyvíjet směrem k příběhu, řidič hrdinu povídky vysadí a ten stopuje dále. Ještě štěstí, že to netrvá déle než šest stran. Přesto však vydávání podobných fragmentů zavání jistým hazardem s Kremličkovým literárním talentem.

Je jistě sympatické, že se Kremlička snaží překonat neopakovatelný vypravěčský styl Lodního deníku. Výsledky jsou však zatím spíše rozpačité - bude rozhodně zajímavé, jak se jeho všestrannost (kromě psaní povídek se věnuje i poezii, divadlu a lingvistice) projeví v budoucnosti. Věřme, že Kremlička ještě neřekl poslední slovo a bohdá se někdy vypne k ještě vyšším literárním metám, než je ona výše citovaná pasáž o bradavkách a cigaretách (i když i ona je s to zajistit mu místo v srdcích čtenářů, alespoň některých).

Jakub Grombíř