Vlna súčasného umenia a kultúry 1, zima 99. Drewo a srd, Bratislava.

Premiérové surfování stránkami Vlny

Milou a prospěšnou tradicí na knižním veletrhu Libri v Olomouci se stala účast slovenských autorů a nakladatelů. Skoro se zdá, že je to jedna z mála věcí ospravedlňujících ještě smysluplnost celé akce. Je to příležitost rozšířit a osvěžit si stále mělčí vědomosti o slovenském literárním životě, který se nám bohužel ztrácí za horizontem státní hranice. Letos na Libri mimo jiné Peter Šulej, dosud básník, prozaik a nakladatel a nyní i „odpovědný redaktor“, představil první číslo nového slovenského kulturního čtvrtletníku Vlna (širší verze názvu zní „Vlna súčasného umenia a kultúry“; datace: „zima 99“).

Už při prvním zběžném prolistování časopis upoutá nápaditou a nekonvenční grafickou úpravou („vizuálny koncept & layout ján šicko & jakub hauskrecht“), která se stává téměř rovnocenným partnerem textu a může připomenout náš Živel či starší Vokno (Vlna není s výjimkou obálky barevná). Proti přílišnému srovnávání s Živlem - i co do zaměření časopisu - se ale Peter Šulej ohrazoval: zatímco Živel je spíš časopisem pro teenagery, Vlna chce být serióznější (výroky P. Šuleje z besedy se slovenskými autory cituji po paměti, a tedy možná nepřesně). To však nevyvrací některé styčné plochy obou periodik, které se projevují třeba zájmem o tytéž oblasti a směry (jako je kyber-kultura) nebo i zastoupením týchž autorů (v prvním čísle Vlny je to Douglas Rushkoff s esejem Bart Simpson: princ neúcty).

Náplň časopisu je zhruba vymezena pěti základními tematickými bloky - „vlnami“: „literárnou vlnou“, „divadelnou vlnou“, „vlnou výtvarnou“, „filmovou“ a „hudobnou“. Jednotlivé bloky nejsou ovšem (s výjimkou úvodního obsahu) ostře odděleny, prostupují se, překrývají a kříží. Tato struktura umožňuje pružně pracovat s náplní časopisu, kterému by podle všeho především neměla hrozit strnulost; dostatečným jednotícím principem je společný, řekněme „progresivní“ úhel pohledu, motivující zájem redakce. V sedmdesátistránkové „jedničce“ objemem dominuje vlna literární a nejslaběji je zastoupena vlna hudební, ale podle Šuleje není třeba jakkoli se předem vázat, náplň i struktura každého čísla aktuálně vyplynou. Zároveň není nikde řečeno, že se záběr časopisu do budoucna nemůže rozšířit, třeba na oblast filozoficky laděné reflexe. Pět vln prvního čísla doplňuje závěrečné „vlnobitie“, recenzní rubrika.

Otevřenost a šíře záběru Vlny snad dokážou alespoň částečně kompenzovat omezení plynoucí z toho, co jsme nazvali „progresivním pohledem“ časopisu. Každopádně bude totiž Vlna svými akcenty bližší - i přes onu despektivní poznámku o teenagerovském charakteru Živlu - mladší generaci, ačkoli díky úsilí o větší „serióznost“ (to neznamená upjatost) by mohla být přístupná i pro mnohé „starší“ zájemce o aktuální kulturní dění. A ovšem tím, že se nevyhýbá alternativě, je Vlna alternativním časopisem. V dvojitém zrcadlovém editorialu se můžeme dočíst: „Snažíme sa zaplniť medzeru v slovenskom časopiseckom priestore. Máme pocit, že to, čo u nás vychádza, je buď komerčne profilované, alebo striktně teoretické, teoretizujúce a tak smrteľně vážne. / (....) že to, čo u nás vychádza, nie je Vlna.“ (s. 2/3) S nechutí k „akademismu“ je Vlně vlastní schopnost nadhledu, humoru a ironie (vedle podvojného editorialu viz např. text Všetko, čo ste chceli vedieť o gallivante, a chlapík vám to nepovedal, signovaný šifrou O2L, rozhovor se slovenským hudebníkem Kevinem nebo třeba úvod k interview s britskou dramatičkou Phillis Nagy).

Vydavatelem časopisu je sympatické Šulejovo banskobystrické nakladatelství Drewo a srd (redakce časopisu má ale už bratislavskou adresu). Logicky se tedy do značné míry kryjí literární autoři vznikajícího okruhu Vlny (v editorialu označení jako „rytieri textových databáz“) a kmenoví autoři Drewa a srdu. Je to třeba Michal Habaj, jehož povídku otiskla Aluze v prvním letošním čísle, Peter Maczovský, Balla a v neposlední řadě sám Peter Šulej. Úroveň příspěvků první literární vlny je solidní - zvlášť uvážíme-li, že jde výhradně o původní tvorbu. V divadelní vlně stojí za pozornost jak rozhovor s úspěšnou mladou, původem americkou, dnes však již britskou dramatičkou Phyllis Nagy, tak překlad textu portugalského autora Xaviera Gummeta DOOM v3.0 - rozhlasové dramatizace scénáře počítačové hry. Oba pří-spěvky filmové vlny - esej Douglase Rushkoffa i interview s Věrou Chytilovou (ve srovnání s rozhovorem s Phyllis Nagy asi slabší)- už jsme zmiňovali, stejně jako jediný příspěvek vlny hudební. A konečně vlnu výtvarnou tvoří rovněž dva příspěvky: zpráva o pražské performanci australského body artového umělce Stelarca s názvem Exoskeleton a základní seznámení s Brit Artem při příležitosti bratislavské výstavy Mladých britských umělců (Young British Artists, zkráceně Brit Art), nazvané Dimensions Variable.

Těžko po prvním čísle časopisu formulovat obecnější hodnotící závěry. Každopádně je ale první Vlna velice slibná; nabízí široký repertoár zajímavého čtení, ze kterého by si jen málokdo nevybral. Určitě může být počátkem řady stále mohutnějších vzedmutí. Bylo by jedině dobře, kdyby se přelila přes Bílé Karpaty a trochu zavlažila i Země Koruny české. Peter Šulej mluvil o nedostatku aktuálně vznikajících kvalitních slovenských textů, ale v Čechách není situace o mnoho lepší. To je jistě důvod nenechat se omezit, pokud jde o kulturu, často nepřirozenými politickými bariérami a snažit se reflektovat i sousední literatury - třeba (občas poněkud kybernetizovaným) prizmatem Vlny.

Jiří Chocholoušek