Rodinná oslava. Režie Thomas Vinterberg. Dánsko, 1998.

Slavte s námi!

V našich kinech se objevily zatím všechny tři filmy označené speciálním certifikátem „Dogma 95“ - Rodinná oslava, Idioti a Mifune (nebo také Dogma 1, 2 a 3). Dogma 95 je kolektivní úmluva filmových režisérů založená v Kodani, která nechápe film jen jako iluzi a má ve svém manifestu deset bodů „slibu čistoty“. (Natáčet filmy v reálném prostředí bez rekvizit, s původním zvukem a hudbou, natáčet ruční kamerou na 35 mm barevný formát bez speciálního osvětlení i bez práce s optikou, film nesmí být žánrový ani se v něm nesmí objevit vraždy a režisér nesmí být uveden v titulcích). Thomas Vinterberg, spoluautor manifestu (tím druhým byl slavný Lars von Trier), natočil v roce 1998 Dogma číslo jedna - film Rodinná oslava, který vzbudil zájem diváků i kritiků na celém světě, a je nutné přiznat, že právem.

Hlavní hrdina filmu, Christian Klingenfeldt, se vrací na oslavu šedesátých narozenin svého otce Helgeho do rodinného sídla. Návrat domů se ale neobejde bez stínu - jeho sestra Linda spáchala v domě rodičů sebevraždu: utopila se ve vaně. Mladší sourozenci - sestra Helena a benjamínek Michael - spolu s Christianem přebírají zákonitě funkci vedoucích oslavy, což, jak se ukáže, je pro Christiana životně důležitým bodem. Při přípitku totiž přizná, že jeho a Lindu otec Helge sexuálně zneužíval, což se odrazilo na Lindině psychice, takže otec na její sebevraždě nese vinu. Toto šokující odhalení, které nikdo nečeká, ale nemá žádnou odezvu. Katarze, již antikou poučená veřejnost očekává, se nekoná. Christian se během večera ještě několikrát snaží donutit otce alespoň k přiznání, ale je prohlášen za nesvéprávného a vyhozen z domu. Naštěstí má ještě několik přátel, kteří mu pomohou dostat se zpět a svůj podíl na rodinné slavnosti dokonat. A tak se uprostřed bujarého veselení, vedeného německým obchodníkem Helmutem, objeví i dopis na rozloučenou od utopené Lindy, který našla sestra Helena ve svém pokoji. Její původní nezájem o celou situaci se změnil poté, co si přivedla přítele, černocha, což v rodině, která podle narážek patřila do zednářské lóže, vyvolalo rasistické výhrůžky. Po přečtení dopisu se všechno láme. Christian se vyčerpáním zhroutí a zdá se mu sen o utonulé Lindě, která přichází se svíčkou do dveří a říká, že ještě nepřišel jeho čas. Tato scéna se stává něčím mimořádným, nečekanou a jemnou ukázkou Vinterbergova umění - i když můžeme namítat, že šlo o iluzi, a tím o rozpor s manifestem Dogmatu. Jenže obraznost a zároveň prostota krátké sekvence jsou tak uchvacující, že jsou režisérovi odpuštěny. Navíc to vypadá jako jeho drobně ironické popíchnutí všech, v četně sebe.

Vztahy uvnitř rodiny během celého filmu procházejí obrovskou změnou, a tak není divu, že nejmladší bratr Michael sedí ráno s Christianem u snídaně, ačkoli ho večer předtím zbil a vyhodil ze dveří. Ke snídani přijde i zlomený otec Helge, který se přes všechno, co provedl Christianovi i Lindě, přizná k lásce ke svým dětem.

Thomas Vinterberg, kromě režie i autor námětu a scénáře a dokonce i taxikář v drobné roli, natočil v rámci Dogmatu jakési pokračování filmů, které kdysi točil Ingmar Bergman, ovšem s dynamičtějším střihem, ale i experimentálním pojetím - natáčení ruční kamerou v šeru dodává filmu zrnitou patinu dokumentu. Rodinná oslava je spíš pohledem mladého režiséra na látku lidských vztahů. Sexuální obtěžování a zneužívání jsou moderní téma, ale Vinterberg na něm nebazíruje, využívá ho jen tak, aby mohl rozproudit ve všech účastnících oslavy krev. Protože v jeho filmu je na rozdíl od množství jiných děl i život, a ten bez krve jaksi nefunguje.

Michal Jareš