Petr Odillo Stradický ze Strdic: Zpěv motýlů. Petrov, Brno 1999.

http://www.angelfire. com/az/ardor

Velezasloužilý mecenáš (nejen moravské) kultury Martin Pluháček vydal letos Petru Odillovi Stradickému ze Strdic novou knihu básní, která nese název Zpěv motýlů. I titul snad souvisí s leitmotivem sbírky, jímž je ikarské téma, pojímané v různých svých rovinách a významech, především v těch „hermetických“. Z tohoto hlediska by kniha byla vystředěna trojicí větších skladeb (které ovšem téma zdaleka nevyčerpávají): na počátku stojí poéma Osirak (průhledný anagram), v neúplném středu Vejce Ikarovo a v závěru sbírky, před konečnou a titulní básní Cantus papilionum pak další poéma Faustikaromachie. Už její název naznačuje, že daidalovský mýtus není jedinou klasickou látkou, k níž se básník odvolává: objevujeme celou řadu dalších narážek, ze závažnějších snad ještě starozákonní jobovské téma (oratorium Job pro Joba), s nímž souvisí i téma stvoření (autor si ho všímá mimo jiné i na závěr v „esejistických“ Vysvětlivkách). Tento zběžný pohled na tematiku sbírky naznačuje básníkovy ambice: nabídnout reflexivní, snad filozofující, metafyzickou a hermetickou poezii, řekněme částečně v holanovských a částečně třeba pessoovských intencích (viz pozoruhodné torzo Pessoova Fausta), avšak modifikovanou a znejistěnou prvky ironie, rozporných narážek (vždyť i původní Batrachomyomachie je parodií), aktualizovanou např. vstupem počítačové terminologie a s ní možná (?) i problematiky. Stradického hermetismus by tedy mohl být i pouhá intelektuální zábava, každopádně je přítomen prvek hry. Skutečnost (a záměr) stojí zřejmě někde uprostřed. Nelze Stradickému upřít formální dovednost. S nadhledem píše krvavou Ságu o zlomeném veslu, variaci na temné severské báje, nápadité jsou „optické“ básně Nestálost a Pohled do zrcadla (dost slabý je ale Narcis ve vlaku), o svých veršotepeckých schopnostech přesvědčuje v Básních na jeden verš (něco takového už tu ale myslím bylo? - u Holana, ale i u Skácela) i v závěrečném textu Cantus papilionum. Celkem bohatý výčet výraznějších okamžiků sbírky bychom získali, kdybychom se zaměřili na jednotlivé části básní, na obrazy a metafory, citlivá a funkční užití rýmu, který v pravý čas text dynamizuje, zrychlí, sepne (a to je podle mne nejsilnější moment Stradického knížky). Ale i vyjádření jako „pití na plnou žízeň se zapřeným ohryzkem“, „ještě ne úplně žena, ale už hřích“, „večer tak ospalý, že i spánek dřímá, a já skrz něj nemohu spát“ jsou poněkud nepůvodní. Postupně při četbě sílí dojem, že Odillo Stradický ze Strdic je spíš než básníkem kumštýřem poetické fráze: s dobrou pamětí a učenlivý, ale mělký (sic!), usilovně efektní a líbivý... Stradický se tváří především jako zasvěcenec, mudrc a filozof. V převážné části textů sbírky (vedle oněch zmiňovaných velkých jsou to i mnohé drobnější) spíná myšlenkový paradox, gnómy, pracuje s efektní hermetickou terminologií, analogií a symbolikou. Daří se mu některé nápadité a zajímavé variace tématu (např. báseň Vejce Ikarovo, obecně práce s centrálním ikarským mýtem: převedení na schéma a symboliku živlů - a pak třeba i barev, propojení s ptačí a třeba motýlí metaforikou...), ale v mnoha případech nejsou jeho filozofické a jiné konstrukce zvlášť silné; žalostně pak vyznívají především závěrečné Vysvětlivky k oratoriu Job pro Joba (spíš dráždivé než promyšlené zobecnění teze o svobodné vůli postav počítačových her i pro člověka aj.). Básně často trpí strnulou tezovitostí, jestliže ne prvo-, tak vyzývavou druhoplánovostí, svěrákem konstrukce. Vlastní myšlenkovou invenci a obsah z velké části supluje patos symbolů a „klíčových“ slov, jimiž jsou Stradického texty přetíženy (výčet všech těch krví, vín, jablek a hadů a hadů požírajících vlastní ocas, střelených orlů a netopýrů, zrcadel, člunů a kotev, rtutí, slz, černých sněhových vloček, ďáblů i andělů, opozic světel a temnot a stromů a rakví... je zbytečný, stačí kdekoli otevřít a číst) a které lacino navozují dojem hloubky a závažnosti, okázale demonstrují „metafyzický“ rozměr textů a upozorňují na tajemnou Horu Zasvěcení a Poznání Ardor, z jejíhož vrcholu básník Odillo shlíží (a občas pošle e-mail s básní). Vedle filozoficko-hermetických textů v knížce najdeme i skupinu pokusů o koncentrovanou jemnost výrazu a citlivost básnické myšlenky, např. Čím víc, Pláč nad rozlitou slzou, Poprava milenců, Solipsismus po západu slunce a další (čímž ani v nejhrubším nevyčerpáme nezvykle bohatý typový rejstřík sbírky). Ani v nich se ale autor nedokázal většinou oprostit od pokušení schématu a nějakého alespoň malého moudra. Jsou to básně, které kontrastují s monumentalitou velkých skladeb; bohužel však z velké části balancují na hraně banality a kýče. Co s takovými objevy jako Dnes jsem se miloval po tisící... nebo Hračka? Mohly by být dost dobré pro středoškolský časopis, jenže Odillo se tváří, že už shrnuje moudrost celé řady životů. Uzavřel bych, že Stradickému nelze upřít značnou formální dovednost, snadnost, ale i odvahu a sebejistotu, s níž ve své poezii usiluje obsáhnout překvapivě bohatý rejstřík poloh i forem. Postihuje však přitom většinou jen slupku. Umění formy nemůže postrádat skutečnou básnickou myšlenku (nezaměňovat s hermetickým klišé!); jsou to „vrstvy“ oddělitelné jedině uměle, procesem abstrakce. Přiznávám tedy Stradickému dovednost, ale troufám si mu upřít poezii. Recenze může být ovšem nařčena z omylu a nepochopení. Předpokládala totiž, že autor usiloval svou sbírkou o básnické sdělení (které je mnohem víc než okázalost formy a symboliky). Stradickému však zbývá již zmiňované alibi intelektuální hry, potěšení z ironie, pouhého hromadění narážek, parafrází a parodií... Vysvětlení, že sbírka nemá ambice ve směru výraznější myšlenkové závažnosti, původnosti a poezie, tak jak ji snad dosud chápou někteří konzervativní čtenáři. Že jde samozřejmě stále jen o pouhou pózu, ale o pózu reflektovanou, která (přinejmenším autora) baví. Takový pohled na Strdicovu knihu, kdyby se ovšem nedotkl básníkovy a aristokratovy cti, by snad byl opravdu nejlepší. Na zmínku o ní by pak stačil jeden odstavec. Tato recenze může svým rozsahem klamat: Zpěv motýlů zdaleka nezasluhuje pozornost, kterou jsme mu věnovali.

Jiří Chocholoušek