Ivan Slavík: Hory roků. Triáda, Praha 1999.

Vetera et nova Ivana Slavíka

Výbor z deníků Ivana Slavíka Hory roků (z let 1971-1990) vychází nešťastně v momentu, kdy obecně převažuje únava z deníkové a memoárové nadprodukce; a šťastně ve chvíli, kdy je k dispozici soubor Slavíkova básnického díla a převážná část jeho esejistiky. Hory roků tvoří nepostradatelný pandán básníkovy tvorby, kompendium jeho myšlení o člověku a umění, životní svědectví, osvětlující prameny a genezi druhé poloviny jeho básnického díla, a v pronikavých retrospektivách nabízejí komentář k dílu vzniklému od výchozího data výboru. Autentický pohled na každodennost normalizace, rdousící v českém maloměstě básníka i člověka, je veden z jiného úhlu, než známe z děl osmašedesátníků. Slavík byl zatlačen do role outsidera už v samém básnickém rozběhu. Nadhled, s nímž přezírá to, co domněle hýbe světem, nepochází ze vznešené izolace snoba nebo svržené veličiny, ale z bytostného vědomí křesťana, že lidské osudy nejsou řízeny silami skloňovanými na prvních stránkách novin, že skutečné děje, gesta Dei, rozhodující o tváři světa, jsou skrytější a méně okázalé. Nepřijde si tedy na své ten, kdo očekává stanoviska k politickým událostem. Slavíkova pozornost je upřena v podstatě na dvojí okruh: na rodinu, která je mu základním „životním prostředím“, a na sféru duchovní tvorby. Rodinné záležitosti výbor přiměřeně redukoval. Těžiště záznamů spočívá v poznámkách o četbě, o výstavách, o divadelních a filmových představeních a koncertech: každá představuje zpravidla drobný brilantní esej, vervní kritiku (jmenný rejstřík čítá víc než 1 300 hesel!). Hodnocení hudební tvorby je novum, více méně neznámé v dosud publikované Slavíkově esejistice. Obě oblasti, rodinu a umění, propojují zápisy o rodinném nebo manželském putování po vlasti a dostupném zahraničí, které provázejí historické exkurzy (namnoze ostře polemizující s obecným podáním) a skvělé krajinářské imprese.

Hlavní editor J. Zízler připomíná v doslovu příbuzná deníková díla českých katolických vrstevníků Ivana Slavíka: Zahradníčka, Čepa, Mertla, Neuwirtha. Apokalyptický deník Vladimíra Neuwirtha tvoří časově bezprostřední prolog Slavíkovy knihy. Cílevědomým zaměřením na několik tematických okruhů je mu blízký, myšlenkově s ním souzní, zkušeností exulanta doplňuje. Některé Neuwirthovy důrazy, zejména historické, jsou u Slavíka rozvedeny důsledněji a nesmlouvavě (mám na mysli konstanty historických úvah, jak je známe např. ze souborů jeho studií svatojanských). Slavík samozřejmě Neuwirthovo dílo z exilu nemohl znát; a ani editor nemohl ještě nabídnout srovnání s vrstevníkem o generaci starším, s memoáry Leopolda Vrly Kořeny, vydanými takřka současně se Slavíkovou knihou. Oba působili v povolání středoškolského profesora až do odchodu na penzi, oba byli vystaveni obdobné šikaně v padesátých letech a za normalizace. Vrlovy deníkové zápisky, záměrně navazující na proslulé „zápisníky starého profesora“ Dominika Pecky, nebyly sice dosud vydány, zkušenosti v nich reflektované shrnul však autor v letech strádání po ochromení mrtvicí do knihy pamětí. Na rozdíl od Slavíka prezentuje svůj úděl pedagoga jako šťastný. Slavík píše opakovaně o „školních galejích, které vyvolávají mrazení v zádech“ - Vrla stejně často zdůrazňuje, že vyučování mu bylo vždy radostí a styk s mládím ve škole hlavním životním potěšením. Se zalíbením hovoří o životních úspěších svých žáků, v krušném stáří rád přijímá jejich vděčnost. Slavík rovněž vděčně zaznamenává projevy díků a lásky svých žáků, ale nedůvěřivě prověřuje jejich opravdovost a upřímnost. Je vytrvale drážděn tupostí a bezohledností nadřízených či kolegů; odpouští křivdy, ale je jimi znovu a znovu iritován a unavován. Vrla se o nich zmiňuje jen okrajově a téměř s úsměvem, chápe je jako samozřejmý úděl křesťana. Jde o pochopitelný rozdíl dvou odlišných mentalit, ale také dvou generací, rozdílných životních zkušeností a jimi formovaných postojů. Moravský venkovan Vrla s ranými prožitky první světové války byl jinak disponován a měl do morku kostí zažito doporučení světců a psychologů počítat především malé denní radosti. Slavík je spíše ochromován „ranními ropuchami“, které neopomene registrovat. Pro radost se utíká častěji ke vzpomínkám (šťastné dny u poříčanské babičky, první lásky atd.) - ale právě z nenávratnosti všeho krásného pramení jeho čepovská „tesknota - melodie času ztraceného a nenávratného“. Možná že právě v tomto stesku je nejvlastnější, závratně jímavá melodie Slavíkových deníkových textů; a zní paralelně s jeho texty básnickými.

Hlavní rozdíl mezi oběma svědky tvrdých let tkví v tom, že prof. Vrlu netrýznil osten básníka. Překladům a drobné publicistice (do šuplíku i samizdatu) nebyla škola tolik na překážku. Také Slavík, aby se ve škole nezalkl, „o přestávce přeložil Liliencrona z náhodně otevřené německé čítanky...“ Ke svým žákům měl ostatně - možná zastřenější - stejný vztah lásky a obětavosti. Zajídala se mu instituce socialistické školy. Nejen proto, že byl básník a katolík, ale paradoxně snad ještě víc proto, že v hloubce bytosti tkvělo nevypověditelné učitelství. Potřeba učit, vzdělávat, rozšiřovat obzory sobě i druhým, vychovávat, předávat nejpodstatnější objevy vlastní práce, myšlení a tvorby je u Slavíka stejně silná a nepotlačitelná jako potřeba lásky. Socialistická škola se mu tudíž musela stát zdrojem největší hořkosti a ustavičné trýzně, denní připomínkou zvrhlého režimu a vlastní bezmocnosti vůči němu. Nezbývalo mu než mluvit do zdi a vytrvale, nejednou s úspěchem, hledat škvíry i složité labyrinty cest k svobodnému oslovení. Potřeba neukrývat světlo pod kbelec, ale být připraven svítit (jeho oblíbené a nejednou citované naučení evangelia) prostupovala celý život bez přestávek. Zasahovala i bezprostřední vnímání uměleckého zážitku. Zaznamenal například: „Poslouchal jsem stržen velkolepou hudbou a umiňoval si, co všechno o ní zapíšu.“ Jeho formulace skutečně nesou pečeť svěžesti, a přitom mají rysy hotovosti, definitivnosti a přesvědčivosti. Zpravidla se ani v detailu nemění, když se k nim ve vzpomínce vrací i s odstupem řady let.

Slavíkovo trýznivé osamění proniká všechny stránky jeho zápisů, které se stávají poselstvím v lahvi či hlasem na poušti. Nebylo dáno jen vnějšími okolnostmi života a chronickou nemocí s neurvalými ataky recidiv (o nichž čteme jen méně drastické útržky). Zdá se, že jeho bezedná žízeň po lásce, dychtivost přátelské náklonnosti a důvěrnosti leckdy přesahovaly možnosti a dimenze těch, které svou láskou zahrnoval. Ve své vyprahlosti očekával mnohdy víc nebo jiné, než co mu partner mohl dát, a odtud četná zklamání a nedorozumění, znovu a znovu prohlubující jámu samoty. Při popisech různých zklamaných očekávání nebo bolestných zádrhelů v komunikaci bychom leckdy rádi slyšeli i druhou stranu: snad by to nejednou zmírnilo žár démoničnosti a tragiky, který žhne z autorovy existenciální situace.

Je ošemetné a do značné míry opovážlivé psát recenzi o knize, v níž mám sám takříkajíc namočené prsty. To namočení bylo ovšem docela nepatrné (upozorňuji na ediční poznámku na s. 566, kde je přesněji vymezen obecný údaj v tiráži), takže se bez zábran odvažuji aspoň těchto marginálních poznámek, jimiž jsem chtěl přivítat vydání Slavíkových deníků (jejich zlomku!), s vědomím, že jejich obsah a význam jsou výzvou k detailnějším a všestrannějším zastavením, která vymezí jejich nepřehlédnutelné místo v narůstající řadě osobních výpovědí o pohořích minulých roků.

Mojmír Trávníček