Bílý balonek. Režie Džafar Panahí. Írán, 1995.

Slavte s námi!

Íránská kinematografie sklízí v posledních letech četné projevy uznání nejen z řad filmových fajnšmekrů, ale také od porot renomovaných mezinárodních festivalů. Mezi nejlepší současné světové režiséry bývají řazeni nejen klasici íránského filmu Abbás Kiárostamí nebo Mohsen Machmalbaf, ale díky svému celovečernímu debutu Bílý balonek (Badkonak'e sefid) pronikl mezi elitu také dosud neznámý Džafar Panahí.

Děj Bílého balonku se odehrává v Teheránu zrovna na Nový rok, který Peršané tradičně slaví v první jarní den. Hrdiny filmu jsou sedmiletá Razieh a její bratr, kteří instinktivně cítí neobvyklost svátečního dne a snaží se na něm také nějak podílet. Touha po výjimečném zážitku se zkonkretizuje v podobě zlaté rybičky, kterou si děti na rodičích vyprosí. Rodiče jsou natolik pohlceni svátečními přípravami, že se dětí docela rádi zbaví a dají jim peníze, aby si mohly rybičku koupit. Cestou do obchodu však bankovka spadne do kanálu - a začíná malé drama, skryté před zraky kolemjdoucích, které však přes svou zdánlivou banalitu dokáže poutat pozornost diváka po celé dvě hodiny filmu. Režisér perfektně vystihl dětský způsob uvažování (je až neuvěřitelné, jak jsou základní reakce malých dětí shodné všude na světě!) a především díky skvělému výkonu Aidy Moham- madcháníové v hlavní úloze vytvořil sugestivní miniaturu, jakýsi nekrvavý thriller po íránsku. Film - aniž by to bylo samozřejmě podstatné - končí happyendem: za asistence pouličního prodavače balonků (je to zhruba vrstevník obou hrdinů, ovšem už na první pohled cizinec - jedná se o potomka afghánských imigrantů) se pomocí žvýkačky přilepené na tyč podaří bankovku vytáhnout.

Při sledování Panahího filmu překvapí, jak skromné a trpělivé jsou přes svůj vrozený temperament íránské děti - a jak přirozeně a suverénně si počínají před kamerou. K vrcholům filmu patří scéna, kdy se s Razieh pokouší navázat kontakt mladý voják, který se nudí a kterému se stýská po rodině na venkově. Aida Mohammadcháníová za pomoci nesmírně úsporných hereckých prostředků přesně vyjádřila vnitřní dilema holčičky, která byla doma mnohokrát varována před cizími lidmi, která ale zároveň cítí k mladíkovi (jenž je ve velkoměstě stejně osamělý jako ona) podvědomé sympa- tie - a proto kombinuje zaryté mlčení s koketními pohledy a neustále váhá, jak se dále zachovat. Mezitím její bratr usilovně shání žvýkačku (nemá ovšem u sebe žádné peníze) a objeví pouličního trhovce, kterému by nebyl problém zboží nenápadně ukrást, protože je slepý. Chlapec řeší osudové dilema, které možná poznamená celý jeho další život - a po zuřivém vnitřním zápase vrací na pultík plátek žvýkačky, který už držel v hrsti. Nenápadná, snad až trochu naivní epizoda: ale ve svém poselství mnohem naléhavější než všechny ty sondy do duše mladistvých delikventů, jejichž poklesky jsou vždy interpretovány jako selhání společnosti. Nikoliv - dokonce i ve společnosti, která je mnohem brutálnější než ta západní, se dá zůstat slušným člověkem, pokud dokážete rozeznat dobro a zlo a jednat podle toho jako devítiletý Ahmed.

Současná publicita, které se ve světě íránským filmům dostává, má samozřejmě i politický podtext (v tom současný íránský „boom“ poněkud připomíná zlaté časy české nové vlny). Podpora íránské kultury je pro mnohé západní intelektuály zároveň vyjádřením sympatií reformním snahám současného prezidenta Mohammada Chatámího. Ortodoxní náboženští vůdcové, kteří se nechtějí vzdát svého enormního společenského vlivu, si samozřejmě tento fakt uvědomují, a proto se k umělcům staví dosti nepřátelsky. Složitý systém náboženských a politických omezení, který za dvacet let od islámské revoluce sešněroval celou společnost, nutí filmaře vyjadřovat se za pomoci rafinovaných metafor. Právě proto se íránští režiséři tak často věnují dětské tematice: děti jsou alegorií národa, který je neustále omezován a kaceřován, kterému fundamentalistická teokracie upírá i ty nejprostší radosti života (zkusme porovnat hrdiny Panahího filmu, pro které je vrcholem štěstí koupě zlaté rybičky, s absurdními materiálními nároky našich současných ratolestí - a člověk musí íránským rodičům, přes všechny jejich životní strasti, skoro až závidět). Je paradoxní, že právě nesvoboda panující v islámské republice zapříčinila bezděčně vznik tak originální filmařské školy, jejíž cudná a poetická metaforika může být v mnohém inspirací i pro evropský film, vyčerpaný svojí velkohubou a v podstatě kontraproduktivní svobodomyslností. Těmito poznámkami bych rád rozšířil možnosti interpretace Panahího filmu - ale rozhodně se jedná o dílo natolik výjimečné, že může fascinovat diváka bez ohledu na jakýkoliv politický kontext.

Jakub Grombíř