Jan Milíč z Kroměříže a Jan z Jenštejna. Cisterciana Sarensis, Žďár nad Sázavou 1999.

Dva gotické životy

Společnost Cisterciana Sarensis ve Žďáru nad Sázavou vydala útlou knížku s názvem Jan Milíč z Kroměříže a Jan z Jenštejna, která nese výstižný podtitul K ,životům’ dvou znamenitých osobností. Edice obsahuje kromě biografií těchto osobností také pětistránkovou Zprávu o Milíčovi z Kroměříže od Matěje z Janova. K vydání knihu připravili Josef Pohanka a Michaela Horáková, autorem předmluvy, vysvětlivek a jazykových úprav textu je Milan Kopecký. Pečlivě připravená edice se neorientuje jen na odborníky, ale usiluje i o přiblížení dvou významných postav našich dějin čtenářům-laikům. Takto je koncipována předmluva i vysvětlivky, v nichž autor počítá s tím, že mnohé biblické pojmy či dobové reálie jsou dnešnímu čtenáři neznámé. Ze stejného důvodu upravil M. Kopecký i dnes již poněkud zastaralou češtinu původních překladů Josefa Emlera a Josefa Truhláře.

V předmluvě Milan Kopecký vymezuje pojem „vita“ (život, životopis), k němuž (jako žánru) vydávaná díla patří, odlišuje jej od legendy a zdůrazňuje, že se nejedná o biografii v dnešním slova smyslu. Předmluva proto důležité životopisné údaje obou osobností přináší. Nechybí zde přesné informace o pramenech vydávaných děl i jejich autorech, údaje o překladech a tisku obou „životů“. V závěru knihy jsou uvedeny základní příručky pro případné zájemce o danou problematiku a dvě obrazové přílohy.

První spis má název Život ctihodného kněze Milíče, preláta metropolitního kostela pražského. Nacházíme zde téměř všechny klíčové okamžiky Milíčova života - rezignaci na kanovnický úřad s úmyslem kázat Boží slovo mezi lidem, oba pobyty v Římě, zřízení Jeruzaléma (útočiště kajících se prostitutek), cestu do Avignonu a smrt. Všechny tyto události jsou však vypsány především proto, aby ilustrovaly Milíčovy mimořádné vlastnosti a vykreslily ho jako téměř dokonalého světce. Největší důraz je kladen na jeho kazatelskou práci (zejména u sv. Mikuláše a sv. Jiljí). O konkrétním obsahu kázání se sice autor příliš nezmiňuje, je však zřejmé, že Milíč kritizoval všeobecný mravní úpadek (zasahující i církev) a volal k zanechání hříšného života a k pokání.

Milíčova osobní zbožnost je vylíčena jako důsledné následování Krista a naprosté oddání se Bohu, což jej vedlo především k tuhé askezi, která se z dnešního pohledu jeví jako téměř fanatická. Nelze ovšem zapomenout, že ačkoli autorovým záměrem nebylo sepsat legendu, přesto je nutno i v tomto literárním žánru počítat s jistou mírou idealizace a nadsázky při charakteristice dané postavy. Zřetelný je také apokalyptický rys Milíčovy zbožnosti, který se projevoval vypjatým očekáváním Antikrista. Zvláště Matěj z Janova vidí Milíčovo působení v apokalyptických souvislostech; v jeho Zprávě se vyskytují četné narážky na knihu Zjevení (Gog a Magog, „šelma brunátná“ apod.).

Pozoruhodná je životopiscova skrytá polemika s mnišskými řády; výslovně uvádí, že byl Milíč při svém prvním pobytu v Římě zajat dominikánskými inkvizitory a posléze vězněn minority. Také mistr Jan Klonkot, který Milíče očernil před papežem, byl augustinián. Autor zdůrazňuje, že Milíčem obrácené kajícnice žily v Jeruzalémě zbožným životem zcela dobrovolně, aniž k tomu potřebovaly nějaká řádová pravidla, a jejich pokání tedy bylo pravé a nepředstírané. Také v domě, který Milíč nově postavil „pro kněze a studenty sloužící Bohu“, žil s nimi „bez zachovávání předpisů nějaké řehole; a nebyl jim předepsán duchovní oděv, ale jak kterému poskytoval Pán, dokonce ani dva z nich nebyli stejně oblečeni, ani žádné zvláštní jméno nebylo dáno jejich společenství“.

Autorem následujícího životopisu Jana z Jenštejna je zřejmě řeholník roudnického kláštera a Jenštejnův důvěrník Petr Klarifikátor. Jeho zpracování života pražského arcibiskupa je na rozdíl od Milíčovy biografie rozčleněno do dvaceti kapitol, v nichž jsou zobrazeny především rozmanité projevy Jenštejnovy zbožnosti (např. O jeho bdění, O jeho almužnách a milosrdných činech, O jeho trpělivosti v protivenstvích). Biografické údaje jsou zde do značné míry potlačeny a do popředí je postavena Jenštejnova vynikající osobnost. Poněkud stranou stojí jeho činnost spojená s úřadem arcibiskupa a další veřejné aktivity.

Zatímco Jan Milíč je charakterizován především jako kazatel a důraz je kladen na jeho praktickou činnost, Jenštejn je vylíčen více jako mystik upadající ve svých modlitbách až do extatického vytržení. Hloubka modliteb a askeze jsou ovšem společné Milíčovi i Jenštejnovi. Životopisec dokresluje Jenštejnovo asketické zaujetí několika historkami, často až kuriózními: „Stalo se také jednou, že sluhovou nedbalostí zůstal vražený ostrý železný hřebík v trámě jemu určeném k odpočinku; vzal jím zavděk s dobrým svědomím a nestěžoval si, dokud to nebylo spatřeno a pokáráno jinými.“

Pozoruhodné je, že v protikladu k této odříkavé strohosti dal životopisec zaznít i poněkud odlišným tónům Jenštejnovy zbožnosti, připomínajícím spiritualitu sv. Františka: „Neboť když se chytali zajíčci a ptáčci, dal si je darovat a propouštěl je na svobodu. Když jednou jel na voze, přiletěl k němu nějaký ptáček, prchající před krahujcem, jako k zachránci svého života. A když se zdržoval na Helfenburku, přilétal k němu při obědě jakýsi ptáček z háje, po celý oběd se zdržoval u něho, hned poskakuje po stole, hned mu sedaje na tonzuru, hned na ruce a poskytoval mu příjemnou zábavu. A po obědě dostav požehnání, odlétal do háje.“

Edici obou „životů“ mohou využít odborníci různých oborů - historik zde nalezne některé cenné údaje o životě dvou osobností, které spoluvytvářely náboženské a politické klima druhé poloviny 14. století, pro teologa je zajímavé srovnávat duchovní profily obou postav, k nimž se v pozdější době hlásily odlišné křesťanské tradice, a zároveň sledovat, jak byla utvářena zbožnost tehdejšího člověka. Literárního historika zaujme způsob, jakým oba autoři životopisy zpracovávají, a může díky nim získat konkrétní představu o struktuře i výrazových prostředcích, jež vymezují žánr středověké „vita.“ Edice je však přínosná především proto, že není určena pouze úzkému kruhu badatelů. Instruktivní úvod do četby středověkých textů a jejich přístupná jazyková úprava dávají dnešnímu čtenáři možnost nahlédnout do světa středověké kultury a vzdělanosti.

Jana Kolářová