Petr Koťátko: Úvod do zoologie. Petrov, Brno 1999.

Svět jako přesýpací hodiny

Nestává se často v našich literárních luzích
a hájích, aby se na cestu do říše poetiky vypravil filozof, a nadto filozof zaměřený na „strohou“ logiku a analytickou filozofii. Petr Koťátko (ročník 1955) se na tuto cestu nejenže vydal, ale přinesl si z ní nevšední zážitky v podobě třinácti krátkých povídek, navíc proložených třinácti básničkami. Pokusme se nyní projít cestou, kterou nám Koťátko Ariadninou nití své tvorby naznačil, pokusme se zbudovat svět, do nějž budeme v povídkách a básních vrženi.

Na cestě budeme potkávat osoby neznámé, patřící do dnešní doby, ale i osoby známé - ty z historie (například vojevůdce Alarich). Projdeme řadou pokojů, letištních palub, stájí, krabic (opravdu: krabic), i šnečích ulit (vážně: šnečích ulit!). Čas cesty se rozplyne a nic jej nebude s to zadržet, podmanit a přesně určit. A naše cesta se začne zamotávat, lépe řečeno nit se zamotá a my s ní, poté zjistíme, že se naněkolikrát přetrhla a místo jednoho konce tu máme mnoho dalších konců, a ve chvíli čtenářské bezradnosti zjistíme, že jsme uvnitř Koťátkova světa. Je to svět podobný přesýpacím hodinám (ano: přesýpacím hodinám). Sotva se na sypkém písku významů udržíme, a když už máme dojem, že se nám to povedlo, někdo hodiny otočí a my znovu padáme, kloužeme a víříme. Jsme prostě ve světě, kde vládne princip nejistoty a relativity, mnohoznačnosti a ironického vtipu, snů skutečnosti a skutečnosti snů. Vše k nám hovoří - lidé, zvířata, věci, příběhy, neboť „vše chce něco říci“. A tak se ocitáme v literárním labyrintu významů (a významů významů), otázek, hádanek, náznaků, v labyrintu, odkud nevede jediný pravý a správný východ. Samotný vypravěč je svým světem pohlcován, a ač by jej měl tvořit, zůstává mu bezmocně napospas. („Teď vede cesta hustým lesem, s tím se nedá naprosto nic dělat...“) Snaha o zachycení v nějaké jednotě a jasné určitosti dohání vypravěče k neustálému zpřesňování výrazů: „...kdybych byl tak někdo jiný (myslím tím úplně jiný)...“, až do propasti absurdity. Ta jako by spolu s ironií prostupovala vším. Ironie a absurdita však v příbězích nemají rysy cynismu a krutosti, nýbrž jsou naplněny hravostí a poetikou: „Nicméně začátkem léta se vojsko nalodilo. Vlna, která se zvedla, když se otroci opřeli do vesel, spláchla do moře dva ostrovy s poměrně rozvinutou civilizací, o níž se ví jen to, že byla delší čas v úpadku. Za mořem se rozprostírala poušť. Mračno písku, které se zvedlo za pochodujícími šiky, pohřbilo tři kvetoucí města (jejich rozkvět, jak nás utěšují historikové, dávno překročil svůj zenit).“ Jenže svět nejistoty a absurdity, v němž je navíc smazána jakákoli hranice mezi snem a skutečností, je i světem nejisté existence, existence, která je z různých stran ohrožována a omezována. („Potřeboval bych neutrální výraz pro to neustálé omezení, kterému jsem vystaven, pro ten nepřehlédnutelný fakt, že při každém pohybu, dokonce při každém nadechnutí, při každé jen trochu odvážnější myšlence narážím na nějakou stěnu.“) A čtenář, jenž se rozhodne vstoupit do tohoto světa Koťátkových povídek a básní, nesmí zapomínat na to, že autor je filozof a logik a že z jejich prostoru bude čerpat další významy i vtípky. („Přivítal jsem ji jako důkaz, že jsem zase pánem svého domu: ovšemže jsem si nemohl být jistý pevností premis stojících na vodě, ani solidností logického lešení opřeného o pohovku, ale závěr se mi líbil.“)

Úvod do zoologie je autorovým beletristickým debutem, který svou kvalitou vysoce překonává vše, co v edici New line nakladatelství Petrov
v poslední době vyšlo (např. čísla 21, 22, 23). Snad se v Petrovu blýská na lepší - kvalitnější - časy (i díky první pevné vazbě v edici). Neboť Koťátkovy povídky a básně budou pro vnímavého čtenáře, který má rád vtipnou, inteligentní a netradiční literaturu, skutečným požitkem a poetickou laskominou nevšedních a rozličných chutí. Přeji dobrou chuť.

Nikolas Proksch