Martin Komárek: Králíček vám dodá lesku. Hynek, Praha 1998.

Z Komárka Králíček

Vazba mezi publicistikou a beletristickou tvorbou bývala odedávna velmi těsná a produktivní, jak dokládají příklady Jana Nerudy, Karla Čapka, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy... Řada jmen by přitom mohla být mnohem delší a ani bychom nemuseli opouštět českou literaturu. Nejinak tomu je (alespoň z kvantitativního hlediska) i po listopadu 1989. Novinářskou profesi zastávali či ještě zastávají mnozí z těch, co se v uplynulém desetiletí představili též jako prozaici či básníci. Namátkou: Petr Borkovec, Miloš Čermák, František Dryje, Barbara Nesvadbová, Martin Nezval, Rostislav Sarvaš, Sissy Simons, Božena Správcová, Petr Ulrych, Jáchym Topol... Více spisovatelů než v novinových nebo časopiseckých redakcích najdeme snad jen v reklamních agenturách.

Už v roce 1990 vydal svůj prozaický debut Dřevěná panenka redaktor tehdejší Mladé fronty Martin Komárek (1961). (Mimochodem: Jako jeden z nemnoha českých publicistů nepodlehl tzv. redakční turistice a doposud je zaměstnán ve stejném listu.) Novela, která se zprvu nedočkala valnějšího kritického ohlasu, přinášela v poněkud přízračně pojatém příběhu jednu část odvěkého zápasu lidských bytostí se zlem a zejména se smrtí.

V době zveřejnění druhé prózy (Mefitis, 1996) už byl Komárek známý díky svým blasfemickým mystifikacím z aktuálního společenského (a zvláště politického) dění, které se kromě magazínové podoby dočkaly i knižní verze (Všichni dobří státníci, 1994). A jelikož za mnohými postavami z knihy Mefitis bylo lze tušit konkrétní osoby ze soudobé české reality, zastínila do značné míry tato rovina jádro výpovědi, zahalené navíc do sci-fistického hábitu (či spíše skafandru), tedy netradiční verzi mesiášského mysteria prokládanou znova urputným člověčím soupeřením s neodvratným koncem.

Ve svém třetím prozaickém díle nazvaném Králíček vám dodá lesku (1998) Martin Komárek ještě přidal atraktivních kulis i provokujících narážek (kdopak asi byl prototypem neschopného a úplatného ministra Chyby?) a čtenáře dosti podrobně seznamuje se způsoby (či spíše nezpůsoby) panujícími v high society neokapitalistické české společnosti konce druhého tisíciletí (dříve věrchušky, ještě dříve smetánky). Komárkovi slouží ke cti, že nikdy nepatřil k nekritickým opěvovatelům polistopadového vývoje, a tak předkládaný, nijak vábný obraz nebudí podezření z módního (konjunkturálního) tažení proti nešvarům současnosti, do něhož se v poslední době zapojilo mnoho jeho náhle „prozřevších“ novinářských i spisovatelských kolegů.

Nicméně všichni ti finančníci, ředitelé, manažeři, spekulanti a podvodníci, obklopení samozřejmě svůdnými kráskami, dělají v Komár-kově textu pouze křoví, a třebaže jejich krkolomným jednáním a činům autor věnuje poměrně značnou pozornost, je opět fascinován především fenoménem smrti. A také otázkami neoddělitelně spojenými s konečností existence, tedy s otázkami viny a trestu, s morálkou, se svědomím, s náboženskou problematikou... Opravdovými protihráči (nebo spoluhráči) protagonisty - nonkonformního reklamního magnáta Jakuba Králíčka - tedy nejsou Vodové, Slepejšové atp., nýbrž filozof Pták, mnich František a primář Falbrichter. „Smrt není tak individuální jako život,“ sděluje například tento lékař, zaměřený od studií na reflexi lidských konců, v jednom z rozhovorů těžce nemocnému Jakubu Králíčkovi. Většina postřehů a myšlenek týkajících se uvedených témat v sobě skrývá silný skeptický a relativizující náboj: „k čemu je mi dílo, i když přetrvá věky, a já ho stavím v utrpení a potu tváře, nejím, nespím a pak umřu,“ ptá se Jakub docenta filozofie. Na jiném místě pak nabourává další konvenci: „přírodní zákonitosti jsou stejná iluze jako víra v to, že slunce je živá bytost a sytí se vesmírným planktonem (...) každá doba si vytváří svou vlastní iluzi o světě, přičemž ani jedna není pravdivější než druhá.“

Větší koncentrace citátů v předchozím odstavci se snaží dokázat, že román Martina Komárka Králíček vám dodá lesku neobsahuje jen bůhvíkolikátý vývar z autorovy publicistické praxe nebo víceméně zdařilou parodii zhůvěřilých historek ze zákulisí byznysu a soukromí bohatců. Můžete mávnout rukou, že ani ona filozofující textová vrstva nepřináší nic převratného a světoborného, ale to pak už nezbývá asi nic jiného, než vám doporučit: Nezdržujte se podobnými postmodernistickými „slátaninami“. A ještě upřímně popřát hodně úspěchů v dalším hledání a přemítání. Ať tak či onak, v implicitním refrénu Komárkovy volné trilogie zaznívá skutečné Absolutno: Času nikomu a na nic příliš nezbývá...

Lubomír Machala