Ivan Klíma: Kruh nepřátel českého jazyka. Hynek, Praha 1998.

Výbor z fejetonistiky Ivana Klímy

Způsob vydání Klímovy fejetonistiky - mimo řadu Spisů - zdá se mi naznačovat autorův zdrženlivější postoj vůči této části své vlastní tvorby.

Publicistiku Ivan Klíma pěstuje již od svého vstupu do literatury. Fejetony, jež nyní prezentuje, známe větší měrou z jejich otištění v Lidových novinách, některé z jiných domácích či zahraničních periodik či ze souboru Už se blíží meče (Novinář, Praha 1990). Nechť tedy není překvapen čtenář Kruhu nepřátel českého jazyka (Hynek, Praha 1998), neznalý tematické pestrosti Klímovy publicistiky, že namísto fejetonů na téma aktuální jazykové praxe se jich (z celkového počtu sedmdesáti pěti, nepočítáme-li cyklus údajně humorných zpráviček „Agentury Wild Duck“, jichž však naštěstí je jen hrstka) převážná většina zabývá tématy naprosto mimoběžnými. Jde tak spíše o reflexe rozmanitých společenských problémů, jež jejich autor pokládal za zaznamenáníhodné, neboť mu zároveň vyzrály v obecnější problémy intelektuála, jemuž není lhostejný náš svět, námi samými ohrožovaný a stále ohroženější. Lze proto pak hovořit o tematických okruzích, podněcovaných společenským tlakem na osobu autora a tvarovaných v podstatě stále týmiž prostředky: časovými či věcnými analogiemi, někdy hyperbolizací určitých prostředků vyprávění (Jak se dělá thriller), jindy s akcentem na grotesknost našeho lpění v myšlenkových stereotypech (Yorkshirský horník aneb O intelektuální diskusi). Těmi nej-markantnějšími okruhy jsou platové poměry u nás, ztráta morálních zábran na všech úrovních společnosti, nesnesitelnost všudypřítomnosti a agresivity reklamy, problém závistivosti v naší národní povaze, ztráty hrdosti na dobře vykonané dílo a naopak tolerance k lajdáctví, rostoucí kriminalita všeobecně a mládeže zvláště a - okruh nejvýraznější - ekologie.

Přestože autor v ediční poznámce uvádí, že se „snažil vybrat jen ty fejetony, které nebyly příliš vázány k danému okamžiku“ (s. 179), nezdá se mi, že by nebyl mohl postupovat v selekci přísněji: Údolí smrti, Chvála gramotnosti, Osamělý kazatel, Malá úvaha o zubařích a snad i jiná čísla mohla být vyřazena. Nikoliv pro řemeslnou nedokonalost, ta nikde nechybí, nýbrž proto, že buď jejich čas minul a autor to nezaznamenal, nebo jen nejsou vyjádřeny nově, neotřele. Neboť fejeton, v němž je srovnáván americký smrtonosný přírodní unikát s výtvorem tak uboze lidským, jakým je vize socialistické budoucnosti našich nebožtíků pradědů, není ničím jiným nežli mudrlantstvím post festum; právě tak jako chtít z roku na rok vybavit naše školství novými učebnicemi či oddávat se neproduktivním úvahám o zkoušce způsobilosti z rétoriky a jejím vlivu na domorodé obyvatelstvo není zase ničím jiným nežli marným a nedosti důvtipným přáním, jehož důležitost se skončila zaplněním tiskového prostoru v deníku. Ke stavbě několika čísel antologie je užito postupu recenze: literární (např. Jsou diktátoři démoni?, Život bez cenzury, Byl první máj, byl lásky čas), filmové (Kolya, Bohatství Larryho Flynta) i masmediální (už výše zmíněný Jak se dělá thriller, Televizní svět, Jak se dělá hrdina, Dětem jen to nej... aj.).

Zdá se mi, že více nežli o jednotlivých společenských problémech vypovídají publicistické projevy o autorovi samotném, o jeho postojích, touhách, přáních a snech, že vytvářejí jakýsi psychologický obraz jeho osobnosti. Průkazněji promluví ve srovnání s jinými autorovými projevy. Hledám-li tedy autorovu zvláštnost, výlučnost v nich, nalézám skepsi, bezradnost a pesimismus, s nimiž se někdy ztotožňuji, ale jindy je přijmout odmítám. Také mně se zdá, „že v dnešní honbě za penězi ztrácíme stále více zábran a všechna naše měřítka i morální zásady jsou otřeseny“ (s. 25), také mně se protiví, „jak se dělá hrdina“, reklamní lži, obelhávání sebe samých, krátká historická paměť, vymývání mozků, šidítkové symboly úspěchu, loketnatí nestydové, sprosťáci s volantem v jedné a mobilním telefonem v druhé ruce, také já se bojím, že lidská společnost nezvládne své prostředí, ani sebe samu. Ale to už jsme s Ivanem Klímou dva! Má skepse naopak vychází z obavy, že například Sprejery nebudou číst ti, jimž de facto je svým posláním stejnojmenný fejeton určen, ale pouze ti, kdo jsou stejného smýšlení s autorem. Jako by zbytečně přesvědčoval Klíma zase jen a jen ty, kteří tak jako on vědí, že všechna výjimečnost sprejerů (ale dosadit lze vlastně kteroukoliv jinou podobně destruktivní komunitu) je jen v pýše jejich neblahé nevědomosti, že totiž výjimeční nejsou, ani co by se za nehet vešlo, „že přijali jakýsi společný a bezmála závazný styl vycházející zjevně z uniformované podoby amerických komiksů“ (s. 90). Lze však vůbec doufat, že by se ve světě stále relativnějších, víc a více se kymácejících hodnot tito dali úspěšně přesvědčit o pravdě oněch? A útočnost a jazyková pokleslost reklam, politické agitace a do očí bijící demagogie? Víme přece také už hezky dlouho, že myšlení a řeč spolu těsně souvisejí. Ivan Klíma to byl, kdo napsal do sborníku k Hrabalovým šedesátinám Bídu jazyka! Upadá-li řeč...

Inu, asi bude něco na tom, jak tento pocit vyjadřoval s oblibou Jiří Skalička: „Život je jeden z nejtěžších, a nejhorší je to ve dne a v noci.“ Anebo pro změnu Jan Werich: „Čili, ono se stalo uměním už jenom být živ po svém.“

Kruh nepřátel českého jazyka je svazek pěkně vypravený, jehož význam vidím především v jeho privátním záměru, v rozšíření obzoru pro důkladnější poznání díla Ivana Klímy. Jenom aby pak ale nebyla patřičnými institucemi oslyšena Předmaturitní prosba...

Petr Hora