Oldřich Kašpar: Jezuité z České provincie v Mexiku. Danal, Olomouc 1999.

Jak Oldřich Kašpar jezuitům z České provincie v Mexiku dal co proto

Vpravdě úctyhodné je množství více než dvaceti publikací knižních, úctyhodnější ještě, doprovází-li je několik set odborných studií
a článků, jak připomíná poznámka o autorovi, Oldřichu Kašparovi (1952), v samém závěru jeho nejnovější, stoosmačtyřicetistránkové knihy poněkud dvojznačného titulu Jezuité z České provincie v Mexiku. Ba, nic z lesku zásluh by neubrala ani skutečnost, kdyby rozsah badatelské a publikační činnosti byl rozložen střídměji v čase. Ne však zase až příliš, protože představa osmáka Kašpara, již sugeruje autorský medailonek na s. 148, jakožto překladatele a editora předkolumbovských literatur Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně, je jen obtížně navoditelná. Jde samozřejmě o tiskový omyl, lépe řečeno o jeden z četných tiskových omylů, jenž však na rozdíl od jiných alespoň pobaví. Na téže straně níže si dále nelze nepovšimnout též dvojího nadšeného doporučení dvou jiných Kašparových prací na totéž téma dvěma mexickými badatelkami. Praxe je to u nás dosud stále ne zcela všednodenní, v každém případě spíše vzbuzující ostražitost nežli pocit bezpečného spočinutí v jistotě skýtané referencemi kolegyň ze vzdálenějšího břehu Atlantiku. (Z pochvaly pořadím druhé rovněž pošilhává tiskový omyl.)

O pohnutkách, vedoucích ke vzniku knihy, se autor rozepsal stante pede v úvodu: „Dlouho jsem sbíral, třídil, shromažďoval a váhal. Publikoval soupisy pramenů i jednotlivé zajímavosti, až nakonec vznikla tato kniha. Její snahou je nejen dokázat v době, kdy v naší společnosti tak málo znamenají pojmy jako vlastenectví a národní hrdost, že je na co být hrdý, dokázat, že historie opravdu není pouze a jen černobílá, takže velkou epochu našich dějin neznamená jen a jen husitství a že i příslušníci malého národa dokáží dosáhnout velkých cílů. To zcela nepochybně prokázali všichni ti dnes více či méně zapomenutí krajané, kteří se před staletími vydávali na dlouhou cestu, z níž pro mnohé nebylo návratu.“ (S. 6 - 7; kurzíva v citátu Kašparova.)

Povšimněme si zatím jen toho „malého národa“. Kurzívou autor přiznává tomuto slovnímu spojení zvláštní význam. Jeho smysl se však nezdá být dost dobře srozumitelný; jako by prosákl z doby před druhou světovou válkou či dokonce ještě dávnější. V jeho předpokladech je obsaženo přesvědčení o jakési omezené schopnosti, snad až nezpůsobilosti konkrétního národního kolektivu k plnohodnotnému samostatnému životu jenom proto, že je početně slabé. „Jest to teorie, že zplodí-li padesátimilionový národ za jedno století pět géniů, národ sedmimilionový může za století zplodit jen 0,7 génia, a snad ani to ne, poněvadž schopnosti k plození geniality neubývá asi s počtem obyvatelstva řadou aritmetickou, nýbrž geometrickou.“ (Durych, Jaroslav: Idea svatovojtěšská IV. Lid. listy, 16. 7. 1922.) Přitom v souvislostech s psychologickou a pedagogickou způsobilostí členů České provincie Tovaryšstva k plnění misijních úkolů píše zase zcela naopak: o „obecně odpozorovaném talentu... malých evropských národů učit se cizím jazykům, který se neztratil ani dnes“; s. 31; kurzíva opět Kašparova. Tedy přece jen jakési předpoklady uznává, třebaže to nelze přijmout, alespoň ne v této formulaci. Jako totiž vždy vše, co je „obecně odpozorováno“, také toto je čiročirá spekulace, nezdůvodněná a snad nezdůvodnitelná. Vždy, když dojde k poruše argumentační schopnosti, lze ještě řečené prohlásit za „obecně platné“, čímž ovšem končí jakákoliv diskuse. To jsou už nezávazné třesky plesky, které tu a tam mohou působit, snad i vtipně a efektně, avšak jejich vědecká cena je pochybná. Spiritus flat ubi vult, na to by se rozhodně nemělo zapomínat. A rozhodně na to nelze nevzpomenout nad stránkami Kašparovy knihy.

Podobně diskutabilním úvahám autor svého čtenáře vystavuje mnohem častěji. Např.: V odstavci o „tradicích zájmu českého člověka o hispanoamerický svět“ se zmiňuje též o husitství a epoše vlády Jiřího z Poděbrad - z čehož vidno, že svou věc bere opravdu zgruntu - , aby z toho vzápětí sklenul novou svou smělou konstrukci: „Jeho dvě velká poselství, vyslaná v 60. letech 15. století ke dvorům nejvýznačnějších západoevropských panovníků, lze bez nadsázky pokládat za vůbec první pokus o vytvoření evropské unie (nikoliv Organizace spojených národů, jak se kdysi chybně tradovalo)“; s. 8; pravopis i kurzíva O. Kašpar. Míní snad autor tento spor o analogie, který snad ještě je snesitelný u méně nápadité publicistiky, vskutku vést? Jak vůbec může dále např. portugalskou námořní legendu, zaznamenanou Václavem Šaškem z Bířkova v polovině šedesátých let, označit za „zatím velmi nezřetelnou zmínku o rodících se světodějných událostech“? (s. 12.) Plné čtvrtstoletí před Kolumbovou výpravou! Pro zvýšení efektu pak hned na následující stránce uvádí: „Šaškovo vyprávění inspirované s největší pravděpodobností některou z portugalských námořních legend, které jistě s oblibou vyprávěli námořníci cizincům v přístavních krčmách Lisabonu, vzniklo v okamžiku, kdy mladičký účastník výpravy Lva z Rožmitálu psal svůj ces-tovní deník.“ Nu, tomu už chybí snad jen skromné autorovo připodotknutí typu: „A já to musím vědět, vždyť jsem s nimi seděl u jednoho stolu!“

Oldřich Kašpar se vlamuje do otevřených vrat, objevuje-li jezuity jinak než jako „modelový prototyp ničitelů české kultury“ (s. 5), „že historie není pouze a jen černobílá“ (s. 5) a že „velkou epochu našich dějin neznamená jen a jen husitství“ (s. 7). Ne-li nic jiného, tedy instituci ideologického známkování dějin v duchu Zdeňka Nejedlého jsme snad už doopravdy překonali. Má-li však autor na mysli setrvačnost určitých ideových - a též ideologizovaných - schémat, mýtů a stereotypů, pak je to něco celkem jiného a je třeba to také ex promptu zmínit. Ty však žijí jaksi samy ze sebe a konat proti nim lze jen tolik, že je vždy znovu a znovu budeme trpělivě vysvětlovat. (Namátkou připomínám Součkův Obrazový opravník obecně oblíbených omylů či Rakův soubor Bývali Čechové.) Mýtus jezuitský nepochybně mezi ně náleží, a nejen v literatuře česky psané. Docela dobře se dá sledovat i jeho vývoj v čase a ovšem též ve svých proměnách tvárných.

Beletristika na příklad se na jeho existenci spoléhá a činí jej v nejednom případě důležitým strukturním prvkem ideového plánu. Dopředu s ním počítá právě tak Josef Svátek jako Alois Jirásek či Jiří Šotola nebo James Clavell aj. Případy opačné, kdy se literární dílo zmíněnému stereotypu opírá, se objevují mnohem méně často - např. Jaroslav Durych či František Křelina. Kašpar sám pak, navzdory výhradám ke stereotypu jezuity - ničitele kultury české či kultury vůbec, prozrazuje několikrát fatální nepochopení elementárních psychologických motivací postojů jezuitských misionářů, stereotypy nekriticky opakuje, a tím jim prodlužuje život. Po mém soudu právě to je snad nejdůležitější důvod nepřesvědčivosti konečného výsledku jeho práce. Patrné je to zejména tehdy, zahraje-li na veselou strunu. Tak např. v citátu z Eymerova dopisu na s. 36 - 37 přehlédne kuriózní údaj o množství prodaných citronů (kuriózní proto, že toto množství není uvedeno údajem o jejich hmotnosti, ale údajem o počtu prodaných kusů), zato naprosto rutinní a běžným způsobem vypracované podrobné zprávy nadřízeným, které musely podle všech pravidel řádu takto, zdola nahoru plynout, zlehčuje glosou: „Jak je vidět, měli naši patres i vysoce ekonomické cítění.“ (s. 37; kurzíva Kašparova.) Zapomněl, nebo neví, že tato pravidla zavazují všechny členy Tovaryšstva k tomu, aby „v představených svých spatřovali obraz samého Boha, jsouce jisti, že poslušnost jest vůdcem, který nemůže zavésti; nechť zjevují své myšlenky i činy svým představeným, vědouce, že třeba nám vždy nedůvěřovati úsudku vlastnímu“? (Cit. z: Thompson, Francis: Svatý Ignác z Loyoly, Stará Říše 1922, s. 163.) Inu tak. Líbit se to nemusí, ale pouhé vědomí této skutečnosti postačuje, aby odhalilo, že vlastním důvodem autorského postoje této ironické poznámky je - neznalost. Přitom na nedostatek dostupné literatury žehrat nelze. Podobně na s. 38, kde se píše o údajném „nezapomenutelném dojmu z prvního setkání se španělskou královskou administrativou“. Ani zde se nejedná o nic jiného nežli o pouhé splnění povinnosti přísné řádové subordinace.

Přistupuje-li někdo k předmětu svého bádání s ambicemi tak vysokými (viz úvod) jako autor této práce, měl by se v jeho prostředí pohybovat též podle vnitřních pravidel a zákonitostí zkoumaného předmětu, a nikoliv klást je násilím a priori na Prokrustovo lože své vůle a svých zákonitostí příležitostných a soukromých. Nazývat se to může všelijak: respektem, historickým přístupem či jinak. Bez toho nemůže být pohyb v poli předmětu bádání přirozený, samozřejmý a svobodný, leč může být jedině pohybem nahodilého vetřelce. Předpokladem takové svobody pohybu je znalost psychologie. Bez ní a bez znalosti života a díla svatého Ignáce mnoho pochopit prostě nelze. Jinak by totiž autor stěží mohl např. relativizovat slova z Neuman- novy předmluvy k jeho Kronice tarahumarských povstání, jimiž jejich autor vyjadřuje svou touhu po mučednické smrti, avšak když došlo k povstaleckým nepokojům, hleděl si zachránit život. „Základní lidský instinkt zcela převážil nad vznešenými cíli i vzletnými proklamacemi.“ (s. 50.) To je ovšem velmi zlé a svědčí to opět o trestuhodné ignoranci. Touha po palmě mučednické v rouše Tovaryšstva nikdy, opakuji, nikdy neznamenala, že se jeho členové budou vydávat na smrt jindy a jinak než tak, „jak se Bohu zlíbí“, abych se vyjádřil co nejstručněji. A nekončí snad, horribile dictu, právě těmito slovy Kašparem citovaný fragment Neumannovy předmluvy?! (s. 50.) Podobných příkladů je tu řada. Nic by se nestalo, kdyby se autor zdržel žertování a přidal na vtipu, neboť jediné, co se v této situaci zákonitě muselo stát a co se také stalo, je to, že otřásl samými základy své práce a stal se přijatelným jedině na úrovni pouhého věcného referenta. Kapitola Biografický a bibliografický přehled všech jezuitů České provincie doposud zjištěných v Novém Španělsku na s. 103 - 113 je věcný, systematický a pro potřeby dalšího bádání cenný materiál.

Je už načase položit si tři kardinální otázky:

1. Co autor sděluje?

2. Jaké prostředky pro svá sdělení užívá?

3. Jakému čtenáři autor svůj text adresuje?

Ad 1. Jak z titulu knihy, z názvů jejích jednotlivých kapitol a podkapitol i z autorova prohlášení v jejím úvodu vyplývá, proces bádání měl vést k inventuře česko - hispanoamerických kulturních vztahů a v nich pak soustředit zvláštní pozornost na účast osob Tovaryšstva z České provincie v Mexiku. Není možno, nehodlá-li se autor omezit na vskutku toliko holý výčet jmen a pozitivních údajů, vyhnout se úvahám, co a také jak vstoupí do procesu narace, do interpretace zkoumaného předmětu, včetně všech digresí faktografických a reflexivních. Samo sebou se rozumí, že by nemělo docházet ke zbytečným chybám ve faktografii, jako se zde stalo např. na s. 10, kde je uveden jako v pořadí druhý generál Tovaryšstva „Francisco de Toledo“ namísto správného Jakuba Layneze. Jen zdánlivě jde totiž o drobnosti. Místa, jež bylo v textu o jezuitských misionářích v Mexiku poskytnuto problematice počátků humanismu v Čechách (s. 8 - 9), mohlo být účelněji využito k informacím o anglické a holandské péči o jezuitskou misijní práci a snahy. Jediným vyjádřením k tomuto závažnému tématu je parafráze stížnosti Richtrovy na „angloholandské kacíře“ (s. 54) z dopisu ze 17. června 1685 (v Kalistových Cestách ve znamení kříže). Je však příliš osamocená a k tomu její váhu významně oslabuje autorův poukaz na subjektivitu jejího zdroje: „Podle slov jezuitů...“; s. 54.

Obraz Nového světa v českých zemích 16. a 17. století se autor pokouší rekonstruovat z poznatků o soudobé knižní a kartografické produkci. Svou pozornost k tomu účelu soustřeďuje především na obsah šlechtických, klášterních i měšťanských knihoven uvedeného období u nás. Faktickému vstupu první, šestičlenné skupiny jezuitů příslušných k České provincii na americký kontinent v roce 1678 předcházel s nejvyšší pravděpodobností jen nevysoký počet příchozích tamtéž, většinou emigrantů, třebaže nikoli bezvýhradně. Do roku 1755 registruje Kašpar celkem 35 misionářů s určením Nové Španělsko (tj. Mexiko). Stýská si sice na naprostý nedostatek literatury zabývající se cestami českých jezuitů z domova do míst jejich misí (s. 34), avšak sám vzápětí hojnými citáty z korespondence (převzatými většinou z citovaného souboru Kalistova) dokazuje, že tak docela beze zpráv také nejsme. Jako podkapitola Cesta také podkapitola bezprostředně na ni navazující, Každodenní život, je kompozicí tří výrazných složek: narativní, dokumentární (citáty z korespondence misionářů) a výkladové. Usiluje o poměrně (rozuměj: v poměrech textového celku) obšírné vylíčení těch nejobyčejnějších starostí misionářů. Její důležitost pak zvyšuje především autorská reflexe „praktického smyslu misií“ (s. 51). Dochází k závěru, že „podstatou misionářské činnosti byla především akulturace“, tedy proces kulturních a sociálních změn, způsobený jednostranným nebo vzájemným tlakem dvou kulturně naprosto rozdílných lidských společenství, a dále, že „misionář je v mnoha případech předsunutou hlídkou dalšího pronikání Koruny do nových oblastí a ve svém důsledku se vlastně stará o rozhojnění poddaných španělského či portugalského krále“ (s. 51). Z citátu z Richterova dopisu ze 16. srpna 1685 vyrobil Oldřich Kašpar karabáč na důvěryhodnost jezuitských zpráv vůbec. „Despektivní přístup k domorodci jako k pohanovi nabývá někdy až rozměru, který působí jako záměrná pomluva,“ píše zde. (Čtenář nechť si laskavě povšimne též kostrbaté syntaxe citovaného souvětí.) A cituje ze souboru Kalistova tuto pasáž: „Neboť tito indiáni jsou pošetilá zvířata nikým neovládaná, poněvadž nikdy nepoznala žádného vladaře. Synové tu vládnou rodičům, ztrpčují jim život, a trýzní je a naproti tomu rodiče zabíjejí děti, rodí-li se jim děvčata, a ne chlapci... Děti pak zabíjejí takto: udělají díry, ve kterých je zahrabou, díry ty pak klidně posypou popelem a to považují za projev mateřské lásky,“ píše zcela vážně Jindřich Václav Richter (s. 52; kurzíva Kašparova). Ponecháme-li stranou skutečnost, že Richter sám cituje, a to z listu svého superiora P. Juana Lorenza Lucera, pak jsou tu ještě jiné, mnohem důležitější okolnosti, které Kašpar přehlédl. Jednak citátu z listu Lucerova předcházejí slova téhož: „Příjemnosti, které zde máme, spočívají pouze v tom, že jsme si jisti, že jsme zachránili mnohé z oněch divochů, o nichž patrně pravil královský žalmista: Lidi a dobytek spasíš, Pane!“, jednak bezdůvodně podceňuje etnologickou hodnotu sdělované skutečnosti. Kdyby si opatřil přiměřený etnologický materiál k věcné konfrontaci, zjistil by, že nejde o pomluvy, nýbrž o tvrzení meritorně naprosto nezpochybnitelná. Ostatně odporuje tomu i logika Tovaryšstva v tom smyslu, že jeho prvořadým úkolem bylo misijní působení: „V obcování se svými hříšnými bližními nechť si počínají [otcové - P. H.] s takovou opatrností, jaké by bylo třeba, kdyby šlo o tonoucího, aby nezahynuli dva najednou. Hříšník budiž drahý každému z Tovaryšstva nejen jako dítko společného jejich Otce, nýbrž každý miluj ho jako sebe sama.“ (Thompson, c. d., s. 163 - 164.)

K tomu dvě poznámky: Šlo o proces dlouhodobý, velmi složitý a značně proměnlivý, v němž se téměř vždy ke každému pro těsně přimyká nějaké to proti. Sám pojem akulturace pak vyjadřuje společenský jev historické povahy, který se v žádném případě netýká jen jezuitských misí a epochy 17. a 18. století.

Ad 2. Jde samozřejmě o kulturu autorské řeči. A nejen to. O komunikační schopnosti vůbec. Nuže ty se zdají dosti kvapné, a proto též málo účinné. S čestnou výjimkou podkapitoly Návrat (s. 90 - 100) je narace plochá, banální a nedbalá, nesoustředěná a horkou jehlou sešitá. Stranou ponechávám vyložené tiskové omyly (Anežka česká, s. 6; zkonzolidovat, s. 8; huda místo správ. hudba, s. 48, aj.), defektní vazby (chování s domorodci místo správného chování k domorodcům, popř. jednání s domorodci, s. 31, aj.) a nesprávné zápisy slov cizího původu (coadjutor, s. 27; visitador, s. 96, aj., m. spr. koadjutor, vizitátor), nedůsledné používání grafických prostředků v textu (proč např. kurzíva epiteta const. Jana Amose Komenského učitel národů?, s. 20) apod. Jde o jiné nedostatky, které signalizují něco mnohem hlubšího a podstatnějšího. Např. pleonasmy typu „hlavní protagonista“ (s. 8), „v plzeňské tiskařské oficíně knihtiskaře“ (s. 13) aj., přetížená sousloví typu „západním směrem realizovatelná pouť po souši“ (s. 34) aj. Rovněž aktualizace výpravného klišé „jak již bylo uvedeno dříve“ či „výše“ (z autorů v textu citovaných je typické pro naraci Kalistovu) na „jak již bylo uvedeno níže“ (s. 57) či poetická formulace „schematicky bílá postava misionáře“ jsou snad příliš exkluzivní a v daných souvislostech nevhodné. Nejčastěj- ším epitetem, jímž se v textu vyjadřuje jinakost kvality kohokoliv nebo čehokoliv, je adjektivum „zajímavý“ ve všech třech stupních, adjektivum, jehož nejzajímavějším rysem je obsahová vágnost. Pravá úroda tohoto vyprávěcího koukolu se nachází na s. 23, kde se konstatují „nejzajímavější“ knižní tituly, v nichž se pojednává o Novém světě, dále též několik „zajímavých“ tisků a rukopisů latinskoamerických, z nichž k „nejzajímavějším“ a k tomu ještě též „nejunikátnějším“ (sic! - P. H.) patří příručka španělsko-aztécké konverzace. Ale proč nebo čím jsou uvedené tituly „zajímavé“, to se čtenář nedoví, ať si láme hlavu, jak chce.

Ad 3. Otázka adresáta se nabízí již od první kapitoly (Nový svět a české země v XVI. a XVII. století). Především její druhá podkapitola (Obraz Nového světa atd.) je napsána s patrným úsilím o poutavý, co možná nejinstruktivnější výklad problematiky formulované titulem. Nadbytečně však v ní zabírají až příliš mnoho místa citáty ze Šaška, autorovy komentáře k nim i poznámka a komentovaný citát rukopisu českého překladu původního latinského spisu Jeana de Léryho Historia etc. (s. 18 - 19). Kdyby šlo o spis úzce odborný, patřila by podobná zjištění i jejich komentáře do poznámek. Rovněž konstatováním, že se naši předkové nevyhýbali „ani výrazům ostrým“ (rozuměj hrubým, vulgárním), neobjevuje Kašpar nic dosud neznámého. Ten, kdo je jen trochu důkladněji obeznámen se starší českou literaturou či alespoň s kulturněhistorickými články Wintrovými nebo Zíbrtovými, jejichž tendencím by citovaná autentická čtenářská reakce obsahově nejspíše hověla, je opět poučován o samozřejmostech. Tento výběr faktů, kompoziční postupy i způsob argumentace ukazují na původ v přednáškách či skriptech.

Na skutečnost, že autorovi nejspíše nešlo o výlučně odborný text, ukazují rovněž některé méně vtipné poznámky o „vysoce ekonomickém cítění našich patres“ (s. 37), ale rovněž sdělení typu „vedle tohoto působení pedagogického a kulturního hraje pochopitelně velkou roli v aktivitách mexických jezuitů misionářská činnost“ (s. 28). Vyjádření je to zjevně neobratné: Především neexistuje pražádný důvod oddělovat jezuity mexické od ostatních, neboť vnitřní organizace Tovaryšstva po celou dobu své existence nic takového nezná. A míní-li Oldřich Kašpar akomodační zákony a podobné věci, pak je třeba je správně pojmenovat a časově i místně lokalizovat. A žádné „vedle“, nýbrž zcela naopak! Jí bylo vše podřízeno, z ní vše vycházelo a do ní se zase vracelo. Dokladem toho, že je tato neobratnost důsledkem autorských postojů, je opět zjištění, že misionáři Tovaryšstva pokládali za velmi důležité „zahájení misijní a vlastně školské práce. Ta byla vždy základním pilířem misionářovy činnosti a v některých okamžicích pilířem nejdůležitějším“ (s. 44; kurzíva O. K.). Všimněme si: nikoliv práce sama, zdlouhavá a nekonečná, málo vděčná, zato často životu nebezpečná, nýbrž jen její „zahájení“! Redukce misijního působení na pouhou „školskou práci“ je opět nevhodným a těžko přijatelným zúžením cílů, jež svým řádovým podřízeným vytkl již jejich první generál. Nešlo o nic jiného nežli o pouhou jednu z metod! Konečně - od čehopak by tu potom byli např. piaristé?!

Z Kašparovy knihy o jezuitech České provincie v Mexiku čtenáři mnoho nových informací nevydolují. Namísto solidní studie, vystavěné na autentické dokumentaci, si autor usnadnil vše, co a jak se dalo. Vydal tak ne zrovna spolehlivou a k tomu ještě i jazykově značně problematickou školní příručku s četnými diskutabilními soudy. Škoda.

Petr Hora