„Ten pravopis a chyby, híml, to je dorazí!“
(Na okraj jazyka Krvavého románu Josefa Váchala)

Karel Hádek

Citátem z XXXXII. kapitoly s názvem Nemilosrdná lichvářka uvádím pár poznámek k tomu, jak zachází s jazykem a jeho grafickým záznamem Josef Váchal ve svém dotváření tzv. krvavých románů. (Nemyslím si, že jde o parodii typu Limonádový Joe.) Citát pokračuje takto: „A když si vzpomenu, že to ohlásili v tom Blafofilu jako vědeckou literární práci a teď dostanou takový žvást, pošel bych z toho smíchy!“

Ve zmíněné kapitole se Váchal zná ke svým prohřeškům vůči mateřštině. A na str. 250 najdeme ironizující prohlášení: „Je ku podivu, že se dosud nacházeli lidé, kteří to Pasekovo (tj. Váchalovo, pozn. K. H.) literární bejlí odebírali. Museli to být dle všeho mravní spustlíci, na způsob Paseky, když jim mateřská řeč nebyla ničím.“ Tuto zpustlost konkretizuje na str. 211 v kapitole XXXIV (V pokoutní redakci) řka: „Právě dnes vidíme milého Paseku, an stoje u sázecího pultu, opět svým kostrbatým a plným germanismů slohem, cosi vysazuje.“ Odběratelem zpustlostí byl např. M. Helcelet.

Vraťme se k Nemilosrdné lichvářce, což je společnice Pasekova nakladatelství Anna Kocourková (tj. Anna Macková, pozn. K. H.). Ta jednoho dne „vpadla jako lavina do Pasekova bytu. V ruce držela nějaký potištěný arch, jímž prudce kolem sebe mávala. Zdálo se, že tou korrekturou chce Paseku i jeho psa umlátiti.“ Rád bych pokračoval v citování, ale přečtěte si to sami na str. 248.

Pro mé poznámky k jazyku a jeho grafickému záznamu v Krvavém románu Josefa Váchala je ale důležité to, že „on jí ten Paseka nikdy sympatickým tůze nebyl, protože špatně rozděloval řádky. (...) Právě dnes je vidíme v takovém stavu nad jedním, zvlášť povedeným archem. Jest to arch čtrnáctý, se stránkou dvěstědvacátoučtvrtou, kde na osmé řádce zdola se jedno takové příšerné rozdělení řádky může čísti.“ Tam najdeme rozdělení „mrt-volové“. Takových legrací bychom mohli uvést bezpočet, z nejnápadnějších např. před-ržoval, op-letačky, ja-kmile, ve-lké, k-rásný, za s-kaliskem. Škoda je, že Váchal zřejmě neznal středověké rukopisy, v nichž nebylo používáno spojovníků, pak by jeho tisky byly ještě zajímavější. Nemohl ovšem znát dnešní počítače, které se vyrovnávají s dělením slov podobně.

Je nesporné, že Váchalovi činilo neobyčejné potěšení pohrávat si s jazykem. Doklady najdeme vskutku na každé stránce a bylo by obtížné je všechny vypočíst a uvést. Nemělo by to smysl též proto, že jako jednotliviny, vytržené z kontextu, by mohly působit jako nedopatření, omyly, germanismy, zatímco v textu Krvavého románu jako celku mají své místo. Váchal např. tiskne jen „nýni“, nerozpakuje se prohřeškům proti vyňatým slovům a shodě v i/y, nejsou mu cizí tvary „prostitutkama“ apod.

To vše je, podle mne, důkazem autorovy hluboké znalosti českého jazyka, či lépe řečeno jeho citu pro to, jak spojit nespojitelné, jak využít všeho, co se kdy v češtině objevilo, a přidat k tomu i něco navíc. Tou hlubokou znalostí českého jazyka však nemíním znalost všech norem Pravidel pravopisu. Pokud jde o interpunkci, tam by asi Váchal potřeboval poradce, zejména při kladení čárek v okolí vět vedlejších. Tyto „chyby“ si ale vykládám tak, že Váchal interpunkci chápal spíše rétoricky, tj. tak, že čárkami segmentoval úseky, které k sobě patří intonačně, a na soudobá pravidla se neohlížel. Tento problém ho nezajímal a má svým způsobem pravdu. Proč máme dávat čárky podle syntaktického rozboru souvětí, a ne podle toho, kde je intonační pauza?

Josef Váchal si mě získal, kromě jiného, tímto etymologickým výkladem: „Z jeho výkladu (dona Fernanda) pochopila Kubová, proč se jednomu šatníku říká dnes almara a tomu druhému šifonér. Ta jména pochází od pradávných dob, kdy na každé lodi bývala nějaká bedna neb skříň, do které námořníci ukládali své šaty. Taková skříň, když proplula hodně moří a nikde neztroskotala, bývala nazývána: Schiff-honeur, (lodní čest,) protože přeplula i viděla všechna moře, (alle Mare,) na památku toho.“ Grafická znaménka ponechávám z Váchalova tisku.

To není tzv. lidová etymologie, ale etymologie intelektuální, vycházející z předpokladu, že čtenář pochopí absurdnost a komičnost tohoto výkladu.

Charakteristickým Váchalovým postupem je to, že do úst postav vkládá řeč, která je jim vzhledem k jejich společenskému postavení cizí. I v tom ovšem imituje krvavé romány 19. století, ale dovádí tuto disproporci k dokonalosti. Jako příklad uvedu pasáže řeči prostitutky, v níž najdeme i ty zejména syntaktické germanismy, i ty archaismy, i Váchalem oblíbené přechodníky, které ale používá kupodivu ve shodě s kodifikovanou normou:

„Slzy bohaté co hrachy kropily dávno nemytou zem nevěstince. Také Fragonard silně štkal. Jen tak se mohlo státi, že při tom silném pláči neslyšeli křik dole vražděných Apači nevěstek. Když se oba dva dosyta vyplakali, posadivše se vedle sebe na měkké lehátko, na sebe se usmívali.

'Miláčku, rci mi, jak tebe mám nazývati a jak se zůveš?' Tak tázala se ta nevěstka Fragonarda. Když on jí své jméno pověděl, ona mu přiznala, že je cizinkou a že pochází z Nuslí, v départementu pražském.“ (str. 176)

Na str. 266 pak Klárka ve své zpovědi pokračuje řka: „Pan Rechner (zlatník), který chtěje naši poctivost zkoušeti, ten diamant schválně mezi polodrahokameny dal, čekal už na nás ve dvéřích svého krámu, neboť nepochyboval o tom, že jsme poctiví lidé a že démant vrátíme.“ Atd.

Mohl bych uvést množství dalších zajímavostí, jako např. Rusland, Švajcko, bernardýny, ale končím úryvkem Váchalovy předmluvy Krvavého románu: „Ujímaje se této trochu nevděčné práce, o tak zvaných odpadcích české literatury psáti, připomínám, že neděje se tak pro nějakou kratochvíli čtenařů, leč z důvodů, rehabilitovati tento druh tvorby románové, očistiti jej od nánosu předsudků a ukázati na veliký význam krvavých románů v našem národě, jakož i vyzvednouti a zdůrazniti vysoké i důležité hodnoty mravní, utajené v těchto proskribovaných zjevech písemnictví.“

Tento úryvek z předmluvy Krvavého románu Josefa Váchala jsem poskytl proto, abych dokázal, že dělat si legraci je možné jen tehdy, pokud něco vím. Paní Kocourková pak na str. 253 Pasekovi říká: „...všude Vás znají jaký Jste a že si děláte ze všeho jen blázny.“

Pokud máte dojem, že jde o reklamu, abyste si přečetli Váchalův Krvavý román, máte pravdu. Hledejte v něm svá potěšení ze hry s jazykem.