Don DeLillo: Bílý šum. Přel. Libuše Bryndová. Votobia, Olomouc 1997.

Rub konzumentova svědomí

„Našel jsem slupku z banánu s tampónem uvnitř. Je snad toto rub konzumentova vědomí?“ (s. 285)

Univerzitní profesor Jack Gladney, šéf katedry hitlerologie na provinční univerzitě College-On-The-Hill (což by se dalo pro česky mluvící parafrázovat třeba jako Univerzita Škvoreckého), je padesátník žijící v Americe osmdesátých let. Patří ke generaci, která vlastně založila mýtus amerického snu, a proto mu patří ten největší krajíc hořké noční můry, jež se z toho snu vyklubala. On sám si to uvědomuje a jeho obrana proti podivnému konzumnímu životu, který už dávno ztratil veškeré ambice být vůbec životem, je mizivá. Pasivita, kterou Gladney prožívá uprostřed mnohočlenné rodiny, je v knize Bílý šum ironizována na nejvyšší míru: rodina už dávno není základem státu, a místo aby zcelovala, dezinformuje a trhá. Součástí této rozervanosti je samozřejmě i svět médií, kdy televize sehrává úlohu právoplatného člena rodiny a do zmatku, který nastává, vnáší další chaos.

Autor knížky, Američan Don DeLillo (nar. 20. listopadu 1936), patří k nejuznávanějším současným autorům a kromě románů píše i divadelní hry. Zatím poslední jeho román se jmenuje Underworld a vyšel v roce 1997. Příběh profesora Gladneyho byl napsán v roce 1984. Jack Gladney žije se svou čtvrtou ženou a s dětmi z minulých manželství na americkém maloměstě, kde hladinu zkretenizované společnosti pozdvihne jen blízká ekologická havárie, jíž však ani místní televizní zpravodajství nevěnuje tolik místa, kolik by si zasloužila. Gladney je ve svých padesáti zasažen hned několika událostmi. Tou první je neodvratná, ničivá myšlenka na smrt, na nicotu, které se brání tím, že přednáší o Hitlerovi. Z rozhovorů s bývalým reportérem Murrayem Siskindem vyplyne, že vrazi (a masoví vrazi především) dokázali smrt přemoci tím, že ji vykonali sami na ostatních dřív než ona na nich. Nenormálnost katedry hitlerologie je z hlediska amerického školství možná - Murray vyučuje o Elvisovi…

Druhou událostí je chování jeho ženy Babette, která se účastnila supertajného výzkumu prášků odstraňujících - kupodivu také - strach ze smrti. Prášek Dylar, neznámá sloučenina ovlivňující mozkové pochody a zřejmě i psychotropní látka, se v románu stává tajemným prvkem nedorozumění mezi mužem a ženou, kteří si podle Gladneyho říkali absolutně všechno. Babette se přizná, že měla poměr s panem Grayem, tedy s panem „Šedým“, který vedl výzkum Dylaru, evokojící spíše spiknutí la Akta X. Jack je náhodnou zasažen spadem z chemické havárie, a to mu dodá odvahu zjistit, kdo je ten pan Gray, avšak ne proto, aby pomstil nevěru, ale spíš aby ve chvíli, kdy je blíž smrti než ostatní (neznámé sloučeniny ve spadu), dostal Dylar a ztratil strach před „jistou“ smrtí, která ho oddělila od smrti ostatních, „nejisté“ v tom smyslu, že oni nevědí nic o tom, co je čeká. Setkání s panem Grayem je výtečný popis halucinace, strachu a odevzdanosti. Původně připravovaná chladnokrevná vražda skončí tím, že Jack odveze postřeleného Graye do nemocnice k milosrdným sestrám, protože i on sám je zasažen kulkou do ruky. Gray, vlastním jménem Willie Mink, si na nic nepamatuje, je nadopovaný Dylarem. Jack předstírá napadení, ale jeho posluchačkami jsou jen staré německé jeptišky, které už dávno nevěří v Boha, ale setrvávají v řádu, protože lidé jsou zvyklí, že jeptišky jsou jistota, potvrzení existence Boha.

Strach ze smrti zůstává tedy jedinou hybnou silou, když už všechno ztratilo svůj význam, ve chvíli, kdy je všechno popletené, jako když v supermarketu najednou zamění věci v regálech. DeLillo je chladně ironický, jeho vtipné narážky ovšem vyžadují větší znalost reálií ze života Američanů (což částečně pomáhá řešit i komentář Matthewa Sweeneyho). I přesto v jeho knize můžeme najít spoustu vtípků: Willie Mink je narážkou na Faulknerovu novelu Mink (Faulkner byl William), Gladneyho snaha zabít Graye se nápadně podobá scéně z Lolity a tak podobně.

Pud sebezáchovy je možná animální, ale pro popisovanou americkou společnost už zřejmě jediné východisko, kterému se dá věřit. Toužit tedy po americkém způsobu života je - podle DeLilla - poněkud nekrofilní zábavou.

Michal Jareš