Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě. Přel. Rudolf Kuthan. Mladá fronta, Praha 1999.

Hovory s Markem Aureliem

„Je-li ve tvé moci učinit něco lépe, proč to neuděláš? Když je to v moci někoho jiného, komu chceš dělat výčitky? Slepé náhodě nebo bohům? Obojí je nesmyslné. Nikomu nemáš dělat výčitky. Jestli můžeš, naprav alespoň věc samu; a nemůžeš-li ani to, co ti prospěje tvé vyčítání? Neboť nic se nemá dělat neúčelně.“ Autorem těchto slov je přívrženec stoické filozofie Marcus Aurelius Antoninus - římský císař, „filozof na trůně“, jeden z řady tzv. „dobrých císařů“, jenž si v době svých válečných tažení psal řecky deníkové zápisky Ta eis heauton, které původně nebyly určeny k uveřejnění. Vůbec poprvé byly zveřejněny roku 1599. Do českého povědomí vešly pod názvem Hovory k sobě.

Jedná se o soubor dvanácti knih obsahujících převážně myšlenky z praktické filozofie. Poprvé vyšly v Čechách roku 1842 v překladu Františka Šíra pod názvem Marka Aurelia Antonina římského samovladaře Zápisky, které sám sobě samému snesl a byly věnovány Josefu Jungmannovi, Šírovu učiteli z litoměřického gymnázia. Šír text doprovodil Markovým životopisem a výkladem jeho učení - stoicismu. Také na přelomu 19. a 20. století si stoicismus našel mnoho přívrženců a opět se (vedle Drtinova překladu Epiktetovy Rukověti či pozdějšího Hrdinova překladu Výboru z Epiktetových Diatrib) objevily i překlady Marka Aurelia. Nejprve to byly výňatky z jeho díla v překladu Karla Steinhausera s připojeným výkladem o autorovi a stoické filozofii (1894), později následoval ucelený překlad Emanuela Peroutky nazvaný Myšlenky císaře Marka Aurelia (1908). F. X. Šalda v Novině tento počin velice pochválil a připomněl také, že kdo chce stoickou filozofii poznat soustavněji, musí sáhnout před Markem Aureliem k Epiktetovi. Stoicismus byl pro Šaldu „jednou z nejkrásnějších a nejhrdějších póz, jaké mohl zaujmout člověk k životu a osudu.“ Pózu vnímal jako estetický pojem a antický člověk byl pro něj „estetik celým svým založením, estetik tělem i duší.“ Protože tento antický člověk žil téměř neustále na veřejnosti, měl také smysl pro hlavní estetický a umělecký zřetel a tím byl ohled na celek. „Býti krásnou částí krásného celku, spolupracovati na krásném celku, spoluvytvářeti jej - takové jest cítění, taková jest touha antického člověka.“ Základní myšlenkou antiky je pro Šaldu hledět na život sub specie umění.

Šalda se domníval, že překlad Marka Aurelia se stane vyhledávanou a čtenou knihou také díky dvěma knihám J. S. Machara V záři Helénského slunce a Jed z Judey, které vyšly v roce 1906 a v nichž je podle Šaldy „klíč, který otvírá i širším vrstvám přístup k přísně zákonité kráse a velikosti antického světa.“ Machar však vynášel nejen filozofující císaře M. Aurelia (ten mu byl obzvlášť milý, proto se Šalda domníval, že bude více čten), Juliana a Proba, ale shovívavě se díval i na ostatní panovníky císařského Říma (např. Augusta, Tiberia, Caligulu, Nerona, Diocletiana).

Výroky Marka Aurelia, jeho „krásná, jasná, jako údery mečem o měděný štít zvonící slova rezignace a síly, připravující člověka k svobodě“ (O. Březina), opětovně vydala Mladá fronta jako desátý svazek Klasické knihovny v nakladatelství Lidové noviny. Použila třetí překlad Rudolfa Kuthana z roku 1947 (text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vydání z roku 1969 v nakladatelství Svoboda) - poprvé vyšel Kuthanův překlad roku 1934 jako Hovory k sobě samému.

Jen pro oživení paměti: v první knize Marcus Aurelius jmenovitě děkuje všem těm, kteří se nějakým způsobem podíleli na jeho duševním i duchovním vývoji. V dalších jedenácti knihách jsou celkem nesoustavně probírána různá témata, z nichž vyplývá výrazný akcent na mravní postoj člověka. Jak již bylo zmíněno, Marku Aureliovi jde o uvedení filozofie do praxe. Jde o dosažení duševního klidu. Jde o vědomí sounáležitosti s přírodou, s celkem vesmíru. „Vím, že mám dvě vlasti. Řím jakožto Marcus Aurelius a svět jakožto člověk.“ „Ať už jsem cokoli ten já zde, je to jen trocha masa, trocha živočišného dechu a vůdčí rozum.“

Kniha „filozofa na trůnu“ je stále aktuální. Je možno číst ji pro informaci, jako doklad antické vzdělanosti, jako součást antické literatury nebo jako i dnes platná pravidla a zásady.

Jana Vrajová