Jiří Svoboda: Z obzoru tvorby. Tilia, Ostrava 1998.

Kritik versus tvorba

Kniha Jiřího Svobody Z obzoru tvorby s podtitulem Kapitoly z české literatury zahrnuje literárněvědné studie z let 1987 až 1998. Před chronologickým uspořádáním zvolil autor hledisko tematické a rozdělil knihu do tří částí: I. Souvislosti a vztahy, II. Kontexty a konfrontace a III. Kontinuita tvorby. Toto hledisko se jeví jako velmi vhodné, umožňuje totiž čtenáři ihned pochopit hlavní oblasti autorova bádání a rovněž zceluje jednotlivé studie do logicky kompaktních celků.

V úvodní kapitole knihy, nesoucí název Na počátku, formuluje autor cíl knihy, který je implicitně obsažen již v samotném jejím názvu, a komentuje jej takto: “Slovní spojení "obzor tvorby" sugeruje představu prostoru, před nímž často zůstaneme stát v úžasu nad jeho rozlehlostí ... Obzor vyvolává v nás touhu po krajinách, které se nacházejí někde za ním.” (s. 7-8). Nepříliš šťastně zvolený metaforický způsob definování pojmu tak důležitého, jakým titul literárněvědného díla bezesporu je, podstatu problémů, jimž se hodlá vědec věnovat, poněkud zamlžuje. Předmět literárněvědného bádání je iracionální povahy a ne vždy je možné postihnout tuto iracionalitu jazykem s racionálně vymezeným vztahem k denotátu. Ale použije-li literární vědec v těchto případech metaforu (ať už třeba kvůli zvýšení přitažlivosti své publikace), je nutno ji následně vysvětlit v rovině intelektuální, ne emocionální. V dalším odstavci Svoboda své záměry konkretizuje: “Nelze pominout platnost širších vztahů a souvislostí, ať v obecném smyslu (pokud jde o literární dějiny, o vztah celonárodního a regionálního kontextu nebo o otázky tak zvláštní, jako utopie ve vztahu k literatuře či o specifický problém úspěchu díla) ... Nelze přitom pominout úlohu myslitele v našich dějinách ... Jde nám také o kontinuitu tvorby ... Jde nám také o vědomí historického času... .” (s. 9-10) Svoboda si je vědom toho, že kvantita takto vymezeného okruhu problémů není v souladu s prostorem, který věnoval jednotlivým otázkám, a proto dle jeho vlastních slov přihlížel k jednotlivým tvůrčím okamžikům, v nichž se “zrcadlilo spisovatelovo úsilí”. Pomineme-li opětovné užití metafory, nelze ani tuto formulaci přijmout bez určitých výhrad, neboť tato akcentuje spíše osobnostní úhel problematiky, což s literárněhistorickým a literárněteoretickým zaměřením autora koreluje pouze z části. Svoboda ostatně ono “osobnostní” přiznává i práci literárního vědce, když píše o tom, že kritik je nejednou nucen vzdát se svého “já”, aby se mohl vcítit do spisovatelova světa a v konfrontaci s ním si potvrdil nebo popřel své dosavadní poznání literární tvorby. O “vciťování” coby adekvátním označení pro vědeckou práci stejně jako o dvojpólovosti kritikova poznání lze přinejmenším pochybovat.

První oddíl knihy s názvem Souvislosti a vztahy je věnován úvahám literárněteoretickým. V popředí badatelova zájmu se ocitají především témata sporná - v kapitolách Literární dějiny a jejich noetický problém a Literární tradice a region, fikce nebo skutečnost? - a témata, jimž současná literární věda věnuje menší pozornost - jedná se o kapitoly Utopie a novější česká literatura a Bestseller aneb literatura a tržní vztahy. Z tematického hlediska lze tyto úvahy hodnotit jednoznačně pozitivně, ani jednomu námětu nelze upřít jeho užitečnost. Autor neulpívá na jednou daných postulátech, ale pokouší se o znovuzhodnocení dosavadních poznatků a rovněž citlivě reaguje na aktuální problémy současnosti. Nastolení jednotlivých otázek není však vždy doprovázeno potřebnými odpověďmi. Například v úvaze o noetické funkci literárních dějin Svoboda velmi precizně popisuje a zhodnocuje proměnlivosti literárněhistorických výkladů, avšak v závěru pouze shrnuje: “Nelze proto zaujmout stanovisko, které by odmítalo existenci literárních dějin, nelze "vydělit" literaturu z jejího celku, který se utváří po staletí.” (s. 18) Pouhé konstatování, byť správné, nemůže nahradit řešení. A ačkoliv v kapitole Bestseller aneb literatura a tržní vztahy se snaha o nástin budoucího možného vývoje objevuje - “Uvažovat o českém bestselleru by znamenalo pokusit se o výklad jedné z jeho zvláštních podob, ovlivňované nejen tržními mechanismy, ale i proměnami vývoje české literatury, její složitou tradicí.” (s. 40) , nejedná se stále o řešení této otázky, ale spíše (bohužel) o velmi obecný pokus o řešení.

Pět kapitol druhého oddílu, pojmenovaného Kontexty a konfrontace, je možno rozdělit do dvou skupin. Kapitoly Myslitelův návrat, K máchovskému tématu v české literární vědě a Kritik a jeho idea básníka pojednávají o osobnostech, jež - každá velmi osobitým způsobem - zanechaly dlouhodobé stopy v českém literárním prostředí. Masaryk, Mácha a Králík, reprezentující myslitele, básníka a literárního vědce, poskytují autorovi prostor pro hledání a navrhování aktuálních témat současné české literární vědy. Svou erudovanost v oboru literární historie prokázal Svoboda především ve dvou kapitolách zbývajících, věnovaných vztahům dvou národních kultur. Kapitoly Dialog na přelomu století (K česko-slovenskému literárnímu kontextu) a K česko-polskému literárnímu kontextu zachycují souputnictví české literatury s literaturami sousedních národů a rovněž analyzují složitou situaci Slezska a severní Moravy. Literárněhistorický přínos těchto kapitol je obohacen o funkční rozbor mimoliterárních faktorů, ovlivňujících existenci literatury v regionu. Je škoda, že tomuto tématu, vyžadujícímu a zasluhujícímu větší pozornost, nevěnoval autor knihy přiměřený prostor.

Kontinuita tvorby je název posledního oddílu. Především v této části knihy se Svoboda pokouší plně realizovat svůj cíl, tj. zachytit jedinečné okamžiky života literárního díla (jedná se o výše zmíněné “zrcadlení spisovatelova úsilí”). Samotný výběr osobností, jejichž tvorbu autor podrobil svým analýzám, je v tomto případě signifikantní, neboť obsahuje jistou vypovídací hodnotu. Čteme-li jména, jako jsou Němcová, Neruda, Bezruč, Seifert, Óndra Lysohorsky, Závada, Lazecký, Valenta, Orten, Kainar, Milan Kundera a Richterová, vyvstává nám na mysli několik otázek. První se týká poněkud zamlženého kritéria výběru. Autorovu koncepci, kterou uplatnil při selekci právě těchto spisovatelů, lze vydedukovat jen stěží, zvláště předpokládáme-li, že se nejedná pouze o výběr ad hoc. Druhá problémová otázka, která v jistém ohledu rovněž souvisí s výběrem spisovatelů, se objevuje v okamžiku, snažíme-li se o nalezení cílové skupiny čtenářů pro tuto publikaci. Pokud předpokládáme, že publikace je určena odborné veřejnosti, bude její přínos nejvíce spočívat v kapitolách věnovaných autorům méně prozkoumaným (Lysohorsky, Valenta, snad Richterová). Ostatní uvedená jména jsou z jistého úhlu natolik probádána, že kvantum sémanticky přínosných informací je již předem omezeno a Svoboda se může pouze snažit o vytváření nových průniků do poznávání tvorby. Této možnosti Svoboda sice využívá, ale jen v ojedinělých případech a náznakovitě (jako je tomu například v kapitole pojednávající o Bezručovi, kde na s. 112 konstatuje, že je třeba tohoto básníka nově přečíst, ale již neuvádí jak). Uvedení jmen proslulých literárních osobností nás pak vede k závěru, že kniha je určena veřejnosti laické. S tímto předpokladem ovšem kontrastuje celkové pojetí jednotlivých úvah a častý apel na budoucí možné směry literárněvědného bádání. Tyto otázky však může zodpovědět pouze autor sám.

Přes určité výhrady, vztahující se především k úvodní kapitole a spíše ke způsobu pojetí práce než k její věcné stránce, patří kniha Jiřího Svobody mezi ty publikace, jež svému čtenáři poslouží při orientaci mezi soudobými tématy literární vědy.

Renata Ocelíková