Raymond Rehnicer: Nesnesitelná jednoduchost modernosti a jiné texty. Mladá fronta, Praha 1999.

Proti jednoduchosti světa

Sarajevský urbanista a spisovatel Raymond Rehnicer vydal v češtině před šesti lety útlou knížku s názvem Tráva a sloni a podtitulem Poznámky o životním prostředí za občanské války v Bosně. Dostalo se jí široké odezvy v kultivovanějších médiích a některých kulturních časopisech. V té době se jejímu autorovi čeština stala, vedle srbochorvatštiny a několika cizích řečí, dalším dorozumívacím jazykem. Rehnicer totiž od října roku 1992 žil a pracoval v Praze. Od této chvíle bylo možné číst jeho eseje nebo rozhovory kupříkladu v Literárních novinách, slyšet jej v rozhlase nebo položit mu otázku na besedách, jichž se po celé republice, například s Janem Urbanem, účastnil. Letos Raymondu Rehnicerovi vyšel v mladofrontovní edici Souvislosti soubor esejů a rozhovorů s kunderovským názvem Nesnesitelná jednoduchost modernosti a jiné texty. Jeho vydání se však už autor nedožil.

Kniha je rozdělena do tří oddílů: v prvním Rehnicer traktuje události v bývalé Jugoslávii, od nenápadného vzniku nacionalismu, přes záměrné zkreslování historie až po válku samotnou. Ve druhém se zabývá širšími, řekněme civilizačními projevy a ve třetím problematikou současného urbanismu. Všechny části přirozeně spojuje autorův postoj ke světu: proti jeho zredukovanému a tedy falešnému obrazu staví svět reálný, nezkreslený, multikulturní.

Rehnicer je nejpůsobivější tam, kde popisuje a analyzuje detaily, které mediální a politický svět přehlíží. Například jeho obraz Sarajeva (viz Sarajevo, jak je pamatuji) a vlastně celé Bosny a Hercegoviny je obrazem víceméně tolerantního a kulturního prostředí, jehož propojenou a všelijak provázanou tkáň tvořili jak Muslimové, Chorvati, Srbové, tak Židé, jejichž sice křehký, ale po staletí budovaný svět byl zničen uměle roztočenou spirálou nacionalismu. Bosna a Hercegovina podle Rehnicera svou tolerantností osvědčila právo na vlastní existenci, jež si uvědomovali i bosenští Srbové, kteří ve velkém počtu bojovali po boku “muslimských” vojenských jednotek proti srbským fanatikům z Pale. Lze uvádět desítky příkladů, jimiž autor čtenářům představuje ducha liberálního, multikulturního a tolerantního Sarajeva. V tomto směru není Rehnicer nijak osamocený; před několika lety například nakladatelství Mladá fronta ve stejné edici publikovala eseje jiného Sarajevana, Dževada Karahasana, ale stejný pohled nabízejí další desítky bosenských spisovatelů či slovinských, srbských, chorvatských, jakož i příležitostných návštěvníků tohoto města. Kdo je tedy viníkem, kdo je původcem válek na území bývalé Jugoslávie? Mnozí politici tvrdí, že na tyto otázky nelze jednoduše odpovědět. Přesto se o to Rehnicer a s ním duchovně spříznění autoři pokoušejí. V pozadí stojí uměle vytvořený strach o srbský národ, který je výplodem některých srbských akademiků a spisovatelů (viz například Memorandum Srbské akademie věd z r. 1986). Zpočátku byli tito nacionalističtí horlivci označováni za “horké hlavy” a všichni doufali, že po nějaké době, navíc v Evropě na konci 20. století, se “zchladí”. Bohužel se tak nestalo a ony “horké hlavy” se staly hlavami “horečnatými”. Všichni tento moment podcenili, ač novodobé světové dějiny nabízely desítky podobných, ne-li stejných paralel. Dnes prožíváme něco podobného v souvislosti s Kosovem. Není od věci připomenout si následující Rehnicerova slova: “Jakkoli je Balkánský poloostrov, přinejmenším od počátku našeho století, obecně pokládán za semeniště evropských nepokojů, byl to vlastně jen region, v němž se existující všeobecné neduhy v Evropě nejdříve projevovaly ve zcela zjevné a nezastřené podobě. V podstatě vzato je Balkán něco jako čelo člověka postiženého horečkou, kde lze rozpoznat zvýšenou teplotu, ačkoli je velmi vzdáleno od centra choroby.” (s. 40)

Rehnicerovo přemýšlení o Bosně a bývalé Jugoslávii má samozřejmě širší rozměr, než aby bylo pouze historickým svědectvím o úpadku člověka. Tento rozměr lze pojmout jako stav Evropy na konci 20. století, která je ovšem ve velmi nelichotivé situaci. Její apatie, neschopnost zasáhnout a bránit civilizační hodnoty tohoto kontinentu znamená, že pilíře, na nichž stojí základ Evropy, jsou podkopány: “Dělá mi to všechno starosti, protože se bojím, že bych mohl (...) ztratit Evropu, v níž se, vzdor všem jejím nedostatkům, cítím doma.” (s. 99) Kniha Nesnesitelná jednoduchost modernosti není souborem esejů, ale spíše poselstvím. Rehnicerova Bosna (a tedy Evropa) je možná mýtem, a to takovým, který Timothy Garton Ash vidí v některých projektech charakterizujících střední Evropu: projevuje se zde “sklon připisovat minulé střední Evropě to, v co doufáte, že bude charakteristické pro budoucí střední Evropu”. I kdybychom však přistoupili na tento mýtus o Bosně, nemáme se navzdory všem pragmatickým vyjednavačům za co stydět. Vždyť taková Bosna je demokratická, liberální a tolerantní. Je tedy na nás, aby Rehnicerovo poselství nezapadlo, aby jeho kniha nezůstala jen jednou ze stovek, jimiž zaplňujeme naše knihovny v pracovnách a obývacích pokojích.

Pavel Šaradín