Pavel Rajchman: Padlome Lome! H&H, Praha 1998.

Padlome Lome!

Pod názvem Padlome Lome! vyšla třetí básnická sbírka pardubického básníka Pavla Rajchmana (H&H 1998). Předcházela jí knížka Apeiron (Mladá fronta, 1993) a sbírka Androgyn (Český spisovatel, 1996). I tentokrát nám autor nabízí rozsahem nevelký, vnitřně však strukturovaný a výrazově sevřený opus. Jeho členění je následující: I. Stromy houpou oblohou; II. Z Prahy do Žatce lokomotivou do Mostu v mracích; III. Muž s mořským dnem v těle; IV. Pluji mezi vodou a vzduchem.

První oddíl snad nejvíce navazuje na předchozí Rajchmanovu tvorbu. Ta působí v mnoha ohledech staticky a je - především zde - založena na přijetí okamžiku, výseku reality, části kraje, jednoho děje, stromu, kamene. Autor není příliš dotýkán skutečností kolem sebe ani sám sebou. Je na této zemi především hostem, jenž ani příliš nehledá sounáležitost s tím, co se kolem něj děje, ani s tím, co je mu dáno. I poznání a poučení třeba jen z náhodného dotyku se světem sděluje jako fakt. Ano, Rajchmanova poezie se pyšní málo obměňovaným obrazovým materiálem a faktičností. Tím nejprostším faktem, s nímž je možno neustále se potkávat, je smrt. Bez emocí, bez vidění, bez tušení, holá smrt. Její konstatování je prosto údivu, i bolest je jen faktem a všechny básně zůstávají otevřeny, aby hovořil jen sám fakt a nic víc.

Možná i proto je Rajchmanova poezie plná nedořečeného a nevysloveného cítění. Snad i poznání. Právě tato neukončenost a nedoslovenost vytváří představu neumělosti, je však především záměrným zastřením a zastíráním vlastní osoby. Ona zajíkavá přerývanost - vskutku jako když drncá a naráží vlak - provokuje čtenáře především v druhém oddíle: literární záznam jedné cesty věnovaný Emilu Julišovi. Není příliš těžké uhodnout, že právě Juliš může být jednou z Rajchmanových literárních inspirací. Nechat hovořit své okolí, právě ten kámen či řeku, je smyslem několika málo básní. Rajchman každopádně vytvořil protipól k obdobně koncipovanému vidění světa přes okno vlaku, jaké podal ve své poslední sbírce Petr Borkovec. Na rozdíl od Rajchmanovy cesty do Mostu je však Borkovcovo vyhlížení z okna spíše blazeovaným a sebestředně a rozkošnicky rozcitlivělým sněním.

Třetí oddíl se mi jeví jako nejpodstatnější pro alespoň částečné porozumění celé knize. Lze jej označit za sebevydání bez možnosti sebeuchopení či sebenalezení. Nepopsatelná rozpolcenost a vlastně rozdělenost je základním kamenem stavby, jež se povážlivě nachyluje. Muž s mořským dnem v těle, takovým dnem, z něhož byla podle mýtu stvořena Afrodíta, je sám sobě hrozbou: “Pod dnem / vláčná Afrodíta / krásněna jiskrami // Kam uniknout?” (s. 42) Vzniká dojem sebetrýznění: “Kudy jdu / ševelí sten / ... / kam dojdu / dozrává utrpení” (s. 43)

Podívejme se blíže na prostor této poezie. Není zalidněna. Není v ní člověka a k člověku neodkazuje ani autorovo sebenahlížení. Jsou zde jen mrtví, a pak ryby a ptáci, dvě živočišné říše stejně vzdálené a stejně nedostupné. V tomto rozpětí je spásána úzkost ze života určeného jen sebou. A blíženecky se lze obracet jen k tomu, co zhyne. Zde leží základ míjení, neštěstí a smutku. Strázně z nedostupnosti a opuštěnosti. Všechny tyto pocity ústí ve stav zbědování a nekonečné únavy a čekání. Snad proto tolik ryb, jež jediné jsou podobné v odloučení, vlastně i ve svém čekání a stáří. Čekají ve stojatých vodách, podobně jako autor v samotě své poezie, aby naplnily osud.

Igor Fic