Miloš Pojar: Jindřich Matyáš Thurn - muž činu. Ivo Železný, Praha 1998.

Hrabě Thurn a jeho doba

Kniha Miloše Pojara o Jindřichu Matyáši Thurnovi, výrazné postavě našich dějin 17. století, je rozdělena do osmi kapitol. První kapitola plní funkci úvodu a seznamuje čtenáře se společenskou a politickou situací v předbělohorské době, vyznačující se zápasem mezi absolutistickým typem vlády na jedné straně a modelem stavovské konfederace na straně druhé. Výklad se dotýká problematiky dualismu Čech a Moravy, který vážně narušoval jednotu protihabsburské opozice. Zdůraznění, např. formou grafického vyčlenění, by si možná zasloužila komplikovaná náboženská otázka v souvislosti s rozložením sil uvnitř šlechtického stavu.

Následující kapitoly se zabývají vlastním předmětem studia - osobností hraběte Thurna a jeho aktivitami na poli politickém i válečném. Přestože rod Thurnů pocházel ze severní Itálie, lze otázku, byl-li Thurn Čechem či nikoli, považovat za vyřešenou. Příslušnost k Čechům totiž neměla důrazně bázi etnickou, což potvrzuje celkový kosmopolitní charakter doby a prostředí. Sám Thurn kromě němčiny, své mateřštiny, a češtiny ovládal řadu dalších jazyků.

Pasáže vztahující se k popisu defenestrace (původcem plánu vyhození místodržících byl právě Thurn) a k bělohorským událostem nepostrádají čtivost. Autor se především zdržuje kritiky ex post - např. ve věci Thurnova opuštění Prahy po bitvě na Bílé hoře. Tehdy význam bitvy, natož její důsledky, nebyly jednoznačně zřejmé a představa opětovného získání Čech tažením z Moravy možná nebyla tak nereálná. V emigraci se agilní Thurn vypracoval v čelného představitele českého exilu. Jeho syn František Bernard byl oblíbencem švédského krále Gustava Adolfa. K nejzajímavějším fázím Thurnova života patří období, jež je politicky spjato s Valdštejnem. V té době (tj. v roce 1631) se hrabě Thurn vrací do Prahy, avšak bohužel dočasně.

Jedna z kapitol obsahuje přehled postojů, jaké k Thurnovi a jeho činnosti zaujímali pamětníci, kronikáři a dějepisci - počínaje Vilémem Slavatou a konče historikem Robertem Kalivodou, jehož památce ostatně Pojar svou knihu věnoval. Ale právě tato část může podněcovat určité pochybnosti o autorově objektivitě. Kritické hlasy, odmítající např. defenestraci jako projev radikalismu, odsouvá Pojar do pozadí, aby nenarušily jeho obraz Jindřicha Matyáše jako čestného a smělého “muže činu”. Takovýto jednostranný přístup je vždy na škodu věci, u historických prací snad dvojnásob.

Avšak na závěr knihy může čtenáře příjemně překvapit Pojarův překlad některých Thurnových textů, zejména části Apologie, jež nechávají nahlédnout do Thurnových osobních motivací a jsou jejich autentickou obhajobou.

Thurnovská monografie Miloše Pojara zaplňuje mezeru, která v našem dějepisectví existovala. Je projevem pozornosti, již si osobnost hraběte Jindřicha Matyáše Thurna bezpochyby zasluhuje.

Roman Kanda