Sváťa Karásek: Víno tvé výborné. Kalich, Praha 1998.

In vino veritas

Kniha rozhovorů se Svatoplukem Karáskem, evangelickým farářem a jednou z výrazných osobností českého undergroundu, Víno tvé výborné se čte jedním dechem. Patřím k těm, jejichž dětstvím se jeho písničky prolínaly, aniž bychom však my, kteří jsme je zpívali, znali autora a jeho osud. (Písňové texty a ineditní sbírka Staré věci vyšly v roce 1993 péčí nakladatelství Impreso plus, Kalich a Evropský kulturní klub pod názvem Protestor znamená vyznávám.) Dva evangeličtí faráři - Štěpán Hájek a Michal Plzák - se rozhodli, že doplní mezeru ve vzdělání těm, jimž jméno Sváťa Karásek zní poněkud hluše.

Svým charakterem (životopisný rozhovor, osobní vzpomínky na zajímavé osobnosti, svědectví o hledání vlastní cesty) se kniha rozhovorů s protestantským teologem Svatoplukem Karáskem řadí vedle rozhovorů s katolickými teology (Tomáš Halík, Václav Malý, Jan Konzal).

Jako název si autoři zvolili citát z písně Kázání o svatbě v Káni galilejské, která je také z části otištěna na přebalu. Kniha je rozdělena do kapitol podle tematických okruhů. Tak se v jedné kapitole dozvídáme o Sváťově dětství, prvních textech, zkušenosti “s bolševikem”, jiná kapitola nás zavádí do undergroundu, hovoří se o Plastic People, manželech Němcových, další je zaměřena teologicky - rozhovor se vede o víře, ďáblu, modlitbě, Boží všemohoucnosti, jinde se zase okruh otázek přesouvá do Švýcarska, do emigrace. Nechybí však ani výhled do budoucna například v podobě “veselého starobince”. Čtenáři má zkrátka po přečtení plasticky vyvstat netuctově prožitý a žitý osud člověka, jemuž se víra stala smyslem i korektivem všeho konání. (Na dotaz “Co je to víra?” S. Karásek odpovídá: “Těžko to definovat. Mám raději, když to vysvitne ze života nebo z nějakých příběhů, z knížky nebo filmu nebo písničky. Řekl bych, že je to něco, co tě přemohlo, co dobrovolně a svobodně chceš žít.”)

Je potřeba ocenit tázající se - jejich otázky neulpívají na povrchu, na lidech a událostech, i když k tomu mohl mnohdy svádět Karáskův životní příběh i jeho schopnost poutavě vyprávět. Naopak. Jdou na hlubinu, k podstatě. Navazují na odpověď a tážou se dál, hlouběji. Je to opravdový rozhovor, ne několik předem připravených otázek, jejichž otroky se stanou sami ti, kteří je kladou, a od nichž se nedá odbočit, byť by se dospělo k tématu sebezajímavějšímu. Na otázkách týkajících se křesťanství a víry vůbec je patrná teologická erudice. Z narážek a dotazů na Karáskovy písně zase vysvítá dobrá znalost jeho textů. Čtenáři se odkrývá geneze mnohých z nich.

Rozhovor se nevyhýbá ani problematickým otázkám hodnocení církve, z níž všichni tři diskutující vyšli a jejímiž jsou faráři. V dialogu je také zřejmá snaha o ekumenickou otevřenost všech diskutujících, jakkoli je evidentní jejich zakotvenost v protestantských kruzích.

Důraz je (tak, jak je Karáskovi vlastní) kladen spíše na víru samu než na křesťanství či církevní příslušnost. Hovoří se i o “mýtu víry” - slovním spojení, které sám Karásek charakterizuje slovy: “Mýtus je kabát, oděv, kterým se zrno - pravda - musí nějak odít, aby to bylo přijatelné a srozumitelné pro dnešního člověka, mládež nebo určitý druh lidí. Když řeknu “mýtus víry”, tak tím myslím právě to uzpůsobení, přizpůsobení. ... Pokouším se o remytologizaci, dát zvěsti nový kabát - v básni, v písni.”

Silné jsou rozhovory o odpuštění, toleranci - je ovšem těžké uvěřit, že člověk, který byl bezdůvodně vězněn a různými způsoby perzekvován i na svobodě, nemá komu co odpouštět.

Při vyprávění historek z farářského života se má naopak čtenář co držet, aby je nečetl nahlas všem okolo. I to by bylo možné, protože mají leckdy sevřený, téměř povídkový tvar.

Civilní jazyk i příležitostné vulgarismy odpovídají Karáskově celoživotní snaze být srozumitelný i těm, kteří necítí potřebu hledání věcí a vztahů, které nás přesahují. Zůstává ovšem otázkou, jestli právě k těmto lidem má kniha šanci najít si cestu, nebo se dostane do domácích knihoven pouze těm “zasvěceným”.

Jana Vrajová