Václav Jamek: O patřičnosti v jazyce. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1998.

Pokus o recenzi formou objasnění vlastního stanoviska

Je patřičné nechávati jevy a dění šuměti mimo sebe, anebo je patřičné přemýšleti o nich a ozývati se - ať souhlasně, ať nesouhlasně? Tak trochu starobyle a kéž by i v tónu Václava Jamka se pokouším uvést tok vlastních úvah, které mě napadaly při čtení jeho podnětné knížky. Neboť i podnět, s nímž polemizujeme, je podnět, ba dokonce je to možná ten podnět z nejpodnětnějších. Knížka, která na mě takto zapůsobila, nese titul O patřičnosti v jazyce; vydalo ji Nakladatelství Franze Kafky (Praha, 1998). Ilustrovaná knížka (ilustrátor Karel Nepraš) má příjemný menší formát a čítá 208 stran. Zrodila se díky Literárním novinám a zvláště “vinou” vydání Pravidel českého pravopisu z roku 1993, které rozbouřilo vody a rozdmýchalo četné vášně zejména mezi odpůrci pravopisných úprav. Svému čerstvému spravedlivému hněvu dal tehdy Václav Jamek průchod v podobě jazykových sloupků, které tato knížka s odstupem času sdružila do jednoho svazku. Ponechme stranou otázku, zda zmíněný odstup pěti let od zpracování původních příspěvků do Literárních novin po knižní publikaci s sebou nepřinesl jistou vyčpělost tehdejších emocí. Nedá se přehlédnout, že pravopisné protesty za tu dobu ustaly a na pravopisné novinky si docela rychle zvykáme. Václav Jamek ponechává svým tehdejším koutkům bojovné vyznění, neváhá se ozývat silnými slovy a kritizovat drzost pravopisných kodifikátorů, kteří si dovolili pustit se do některých (i sporných a ne právě šťastných) změn.

Autor se však s gustem a vehemencí pouští také do dalších jazykových problémů, třeba do “zhovorovělých nešvarů”, jak jim sám říká. Zneklidňují ho změny a odlišnosti všeho typu, a  proto nám, barbarským Čechům, kteří změny bezmyšlenkovitě připouštíme, ba tupě kodifikujeme, dává (například na s. 100) za vzor Francii, kde “zabývat se jazykem je Francouzovou všeobecnou vášní; dobré vyjadřování a dobré psaní jsou proň tradičně hodnotami samy o sobě”. K tomu by se možná hodilo dodat: Jiný kraj, jiný mrav. Ať to zní jakkoli buřičsky, v jazyce platí, že chybou a chybováním je nesen vývoj. Málo platné bývají varovně zdvižené prsty karatelů. Nevím, nakolik je diplomatické vyjadřovat se o jazykových zvyklostech národa zvaných norma jako o něčem, co je odporné a zvrhlé, osobně bych volila jiné výrazivo než pan Jamek na mnoha místech své knihy, třeba na s. 19, kde se zle rozkatil nad kodifikací “jazykové hrubosti”. Národ má totiž svou hlavu. Sáhneme-li pro příklad hodně do minulosti, nepochodil třeba ani Jan Hus, když na samém úsvitu 15. století požadoval ve zvukové rovině důsledné rozlišování hlásek i a y, které právě v jeho době začaly ve výslovnosti splývat. Skutečně ve spisovné češtině splynuly - a na památku nám zůstala v pravopise jen ta dvě písmena, která nemáme sílu opustit, i když označují tutéž hlásku. Podobných příkladů by se dalo uvádět plno. Myslím si, že nezbývá než mít v lásce naši milou mateřštinu i se všemi těmi pupínky a vřídky, které jsou na její tváři dost vidět, když čerstvě vyraší, ale které se časem zahojí a zahladí (aby se ovšem na jiném místě vytvořilo jiné drobné akné či zřetelná piha...). A ten náš “slavný” pravopis, to opravdu není všechno, není to jazyková jednička, byť je tak nápadný, vlezlý a všudypřítomný, problematický, a tedy “pihovatý”. Potřebujeme ho, jen pokud se uchýlíme ke psaní nebo ke čtení textu. Jenže stejně my všichni (kromě grafomanů) asi mnohem častěji mluvíme než píšeme - a k řeči naštěstí žádná zrádná pravopisná pravidla nepotřebujeme.

Přiznávám se, že mi činilo skutečné potěšení v řadě bodů a závěrů s Václavem Jamkem nesouhlasit. Nechci je zde rozmazávat a rozpitvávat, třeba by pak nevyniklo, že se mi kniha Václava Jamka líbila. Radovala jsem se totiž z jeho neotřelých formulací, pohotových veršovánek k jazykovým jevům, gejzírů zajímavých slov, tvarů a vynalézavých slovních spojení. A tak si myslím, že máme přece hodně společného: ten nepředstíraný vztah k češtině. Všichni, kdož sdílejí názor, že stojí za to o jazyce hlouběji uvažovat, nechť sáhnou po Jamkově knížce. Za sebe ji každému vřele doporučuji.

S úctou a pozdravem autorovi

Jana Svobodová