Návrat idiota. ČR 1999. Režie Saša Gedeon.

Návrat Gedeona

Saša Gedeon se opět vrací. Od premiéry Indiánského léta uplynuly už čtyři roky a nyní tento talentovaný režisér, který upoutal pozornost odborníků už počátkem devadesátých let díky krátkým filmům Zkouška, Štace a především Zavřeno pro rodinný smutek, přichází s novým filmem. Indiánské léto, jemná prázdninová hříčka popisující třenice mezi dvěma sestřenicemi na pozadí písní skupiny Brutus, se stalo svého času téměř kultovním filmem, jehož naivní spontaneita, humor a hravost výrazně čněly ze suchopáru soudobé české filmové produkce.

Návrat idiota je na rozdíl od Indiánského léta, které trvalo pouze hodinu a vzniklo ještě jako studentská práce, už plnohodnotným celovečerním filmem, který překvapí zralostí svého tvůrce. Zatímco Indiánskému létu se ještě dala vytýkat nedotaženost, záliba v pubertálních legráckách a nevýrazný děj, nový Gedeonův film přináší dospělý pohled na reálné životní problémy. Film dokáže diváka dovést k poznání, že naši společnost netvoří pouze samí mladí, zdraví, perspektivní lidé, ale že se mezi námi pohybuje množství outsiderů, pro které jsou naše každodenní a zautomatizované rituály něčím naprosto absurdním a nepochopitelným. Gedeon však zároveň nemoralizuje a vyhýbá se patosu, jeho film je především inteligentní a vtipnou podívanou, kde si příjde na svoje jak odborník (jako ve snových vizích hlavního hrdiny, natočených s obdivuhodnou lehkostí a suverenitou), tak i zábavychtivý laik (např. ve scéně s tatínkem vyjídajícím ledničku). Konečně u nás vznikl film, který není zasažen provinční zamindrákovaností a který je schopen cosi sdělit i zahraničnímu publiku, aniž by se však podbízel kosmopolitnímu vkusu - Návrat idiota se nesnaží zalíbit oscarové porotě, je to film, který v první řadě rezonuje tady a teď.

Saša Gedeon se nechal inspirovat Dostojevského Idiotem a jeho hrdina František je stejným typem jako kníže Myškin: po návratu z léčení zpět mezi normální lidi zjistí, že mezi nimi navzdory své obstojné inteligenci a soběstačnosti (v tomto ohledu je mimochodem termín “idiot” nepřesný a zavádějící - psychiatrie totiž definuje idiocii jako vůbec nejtěžší formu slabomyslnosti) není schopen fungovat, neboť není schopen přetvářky a bezohlednosti. Nabízí se tedy otázka, co jsme to za společnost, když deklarujeme určité ideály (tj. křesťanskou pokoru a obětavost), ale lidi, kteří tyto ideály v praxi dodržují, nakonec zatlačujeme do izolace. U Dostojevského jsou však tyto rozpory daleko vyhrocenější než u Gedeona, který pojal svůj příběh jako vánoční pohádku (podivně odlehčená nálada tohoto filmu, balancující na samotné hranici kýče, mi osobně evokuje někdejší hit skupiny The Pogues Fairytale from New York), ve které jsou nakonec všechny konflikty zahlazeny a nakonec dojde i na ten happyend, byť v takové podobě, že se nedá brát moc vážně.

Můžeme samozřejmě polemizovat s Gedeonovým idylizujícím viděním, ostatně mentální retardace většinou nemívá tak sympatickou podobu, jako je tomu u Františka. V této souvislosti si dovolím upozornit na zajímavý protipól Návratu idiota, kterým je film Alexandra Rogožkina (jehož zná české publikum coby režiséra megahitu Svéráz národního lovu) podle povídky Viktora Jerofejeva, nazvaný Život s idiotem. Rogožkin se vysmívá tradičnímu ruskému mýtu o jurodivých svatých a líčí zde duševně nemocného člověka jako bytost bez jakýchkoliv zábran, bezohledného uzurpátora a Kalibána neschopného vděku nebo soucitu. Sentimentální intelektuál, který se idiota Vovy ujme a vychovává ho ve své rodině, nakonec na svoji naivitu tragicky doplatí.

Některé recenze, podepsané mediálně výrazně aktivními osobnostmi, se nesly ve znamení údivu, skoro až štítivého zděšení, jak plytké a bezvýchodné životy žijí lidé na našich maloměstech. Nemyslím si. Všechno totiž záleží na individuálním úhlu pohledu, protagonisté Gedeonova filmu působí, jako by byli se svým způsobem života celkem spokojeni, přesněji řečeno: to, co žijí, by mohli žít kdekoliv jinde, přestěhování do Prahy by jejich duchovní obzory nijak dramaticky nerozšířilo. Nejvíc asi záleží na tom, co má člověk uvnitř - proto má nejblíž k transcendenci právě František, který strávil většinu dosavadního života v ústavní izolaci, kdežto místní světáci působí v konfrontaci se skutečnými životními problémy až dojemně bezradným dojmem.

Návratu idiota by se jistě dalo leccos vytknout, zejména v těch pasážích, kde jako by se Gedeon bál zůstat svůj a drží se až příliš literární předlohy (viz detail se spacím vagonem, který evokuje atmosféru Ruska, ale při rozloze naší země nemá jeho užívání sebemenší logiku - ostatně podobně neuhlídaných reálií je ve filmu víc: taneční hodiny pro středoškoláky asi nebývají o vánočních prázdninách, ani v nejzapadlejších maloměstech se už v kině nepromítají prvorepublikové filmy, tvůrce navíc zradila letošní vrtkavá zima, takže na někteých záběrech jsou hromady sněhu, který na jiných zcela chybí - to vše v rozmezí tří dnů...), jinde navazuje na Indiánské léto v používání formanovsky insitních dialogů o ničem - jenže Lásky jedné plavovlásky byly jen jedny a zůstanou nepřekonatelné, dnes už je hodně věcí přeci jen jinak a co tehdy byl objev, dnes trochu zavání epigonstvím. Přes tyto výhrady je však Návrat idiota filmem, který obsahuje některé naprosto brilantní scény, filmem, který bezpochyby stojí za vidění. Vynikající jsou herecké výkony, od Pavla Lišky v roli Františka až po epizodní role, jako je úžasně slizká figurka tanečního mistra (vzpomínáte na Jerzyho Stuhra ve Falkově Předtanečníkovi?).

V kontextu současné české filmové tvorby, plné zklamaných nadějí, nevydařených projektů a ztracených talentů je tento snímek malým zázrakem. Domnívám se, že jde o vůbec nejlepší film devadesátých let - pokud ovšem nebudeme počítat slovenského režiséra Martina Šulíka a jeho Záhradu či Orbis pictus. Musím konstatovat, že Návrat idiota působí na mě osobně sympatičtěji než Kolja nebo Je třeba zabít Sekala, právě proto, že z něj nejsou cítit tak okaté ambice jeho tvůrců. V tomto případě nešlo o nic víc než dobře povyprávět docela banální, trochu smutný a trochu veselý příběh několika obyčejných lidí - tak, aby to bylo zajímavé i pro jiné obyčejné lidi. A to se povedlo skvěle.

Jakub Grombíř