Hana Fousková: Jizvy. Liberec 1998.

Jsme jizvy země

Nebyl by to Jaromír Filip Typlt, kdyby nevyužil svojí práce civilkáře s různými více či méně duševně stíhanými v libereckém FOKUSU - MY klubu. Plodem jeho služby vlasti je krom jiného taky útlý svazeček básní, reprodukcí obrazů, úryvků autobiografické prózy paní Hany Fouskové, kterou zmíněný T. J. F. opatřil ediční poznámkou a zasadil se o její vydání.

Autorka knížky Jizvy - Hana Fousková, ročník 1947, je spjatá s Podještědím, ale s příbuzností s Karolínou Světlou bych zde neoperoval. Její založení je výtvarné a texty doplňující její oleje jsou přeci jen odlišné od všech těch Křížů u potoka. Když už kříž, tak ten životní, který si Hana Fousková s sebou nese od konce šedesátých let a který prohlubuje každým expresivním výrazem nebo zlověstně rudou v jejich obrazech. Její poezie se od prvních pokusů neustále bije s vědomím smrti, jde bennovskou cestou života, pronásledována jedině psem. “Psa otrávili / a jeho hebký čumák se stal kusem / umělé hmoty / jeho duše / vstoupila do mě / a já jsem teď velká černá psice / která se právě učí výt.”

Vedle otráveného psa - novofundlanďáka Ronyho - je tu i mrtvý syn, udušený vlastními zvratky, a oběšený přítel - lze pak psát o životě jinak, než jak Hana Fousková píše? Nechci její poezii přeceňovat, ale je naprosto jiná nežli to, co vzniká v současnosti. Příbuznost lze najít v některých momentech snad jen se Zbyňkem Hejdou a jeho sbírkami ze začátku 70. let. Jinak je Hana Fousková solitérem, kterému ale nevadí nenávaznost na nikom, jde vlastní cestou a to je na její tvorbě tím nejkrásnějším. I když to v jejich verších občas pořádně skřípe: “až se mi ježí srst / rozkoší / až zaprší”, není to zápor. Bloudění rozšklebeným světem patřilo vždycky výlučně blouznivcům a jen oni smějí podávat svědectví, byť slovy nepřekrášlenými a někdy i rozkřáplými: “To vzlínající ticho / co znají jenom blázni / mi v hrobě zazáří.” (s. 21)

Hana Fousková, která se svazečkem nazvaným Jizvy dočkala satisfakce svého života, možná dál maluje svými světu nelibými barvami další a další obrazy, které mají v textech své pokračování. “Jsme rána v tváři osudu / jsem jizvy země.” Rituální zjizvení poezií, aby bohové poznali bojovníka, tu našlo svoje tělo. Škoda jen, že pouze pro pár zájemců.

Michal Jareš