René Descartes: Principy filosofie. Výbor doplněný dvěma dopisy princezně Alžbětě Falcké. Přel. Petr Glombíček a Tomáš Marvan. Filosofia, Praha 1998.

Principy - poloviční, ale naše

Motto:

“Cítil to, ale nebyl schopný to pojmenovat. Jako by jejich duševními procesy pronikala jakási zvláštní a zhoubná abstraktnost. (...) Žádné citové uvědomění, žádné vycítění skutečného významu toho, co řekla. Jenom duté, formální definice různých termínů.”

Philip K. Dick: Blade Runner. Sní androidi o elektrických ovečkách?

Rokem 1996 se uzavřela čtyři století od narození René Descarta, příštího roku uplyne 350 let od Descartovy smrti. Připomínkou prvního z výročí se česká filosofická veřejnost znovu zesměšnila: stačí prolistovat ostudným “descartovským” číslem Filosofického časopisu (výjimkou mezi zařazenými příspěvky je článek Tomáše Hříbka na ss. 863-884) anebo sborníkem stejně trapných příspěvků proslovených na pražské konferenci Filosofické dílo René Descartesa (Filosofia, Praha 1998.). Skličující pocit nepatřičnosti alespoň zmírňují velmi skromné nové překlady Descartových děl: soubor dvaatřiceti dochovaných Descartových dopisů princezně Alžbětě Falcké (Descartes, René: Dopisy Alžbětě Falcké. Brno, Petrov 1997. Přel. Petr Horák.) a latinsko-český výbor z Descartova klíčového pozdního spisu Principy filosofie spolu s překlady dvou francouzsky psaných Descartových dopisů princezně Alžbětě Falcké. Všechna představivost selhává, pomyslím-li na výročí napřesrok; pravda je, že už dříve byl ohlášen překlad Descartovy Dioptriky (Filosofický časopis 45 (1997), č. 6, s. 970) a že několik let (podle edičních plánů nakladatelství OIKOYMENH) netrpělivě očekáváme přislíbený nový překlad Úvah o první filosofii včetně významných kritických Námitek autorových současníků Mersenna, Gassendiho, Hobbese, Arnaulda aj. a Descartových Odpovědí.

Význam Descartova filosofického díla není třeba zdůrazňovat. Stojí na počátku důležitého období dějin evropské filosofie (17.-18. stol.), v němž se současně s pokračující tradicí scholastické metafyziky a humanistickou kritikou metafyziky rozvíjí ve vlastním smyslu novověká metafyzika. Osamostatňující se přírodní vědy si přisvojují prastarý nárok metafyziky být vědou v primárním smyslu; z charakteru nového pojmu vědeckosti se postavení dosavadní metafyziky ocitá v úzkých: musí ustoupit nové ideji metody, požadavku matematicko-deduktivního a empiricko-induktivního postupu poznání, a novému pojmu principu, o jehož obsah se právě svádí spor jednoduché pojmy (vrozené ideje) vs. jednoduché názory (bezprostřední smyslové danosti). Tradici novověkého založení věd zahajuje Francis Bacon pokusem o nové rozdělení všeho vědění (Novum Organum, 1620). Určení metafyziky nyní závisí na šíři kompetencí fyziky: jako předmět metafyziky jsou vyloučena její tradiční velká témata Bůh, andělé či duchové a metafyzika se stává “meta”-fyzikou v doslovném smyslu. Metafyziku lze stále ještě začlenit do rámce teoretické přírodovědy: fyzika zkoumá látkovou a působící příčinu, metafyzika příčinu formální a účelovou (ale o něco později budou z oboru dosažitelného vědeckého poznání jakékoli “essential forms” či “true differences” jako tzv. “skryté kvality” vyloučeny docela). Metafyzika sice není nesmyslná, ale s důrazem na induktivní metodu musí být přísně vydělena z fyziky. Odtud je jen krůček k pozdější empiristické kritice metafyziky. Dílo Descartovo zrodí jinou tradici znovuzaložení věd, která zůstane určující pro raně novověký pojem metafyziky až do Kanta: nikoli novým rozdělením vědění, nýbrž naukou o jednotě všeho vědění vycházející z jednoty metody. Mezi věrohodné předměty poznání již nenáleží rody jsoucího ani esenciální řád věcí jako celek, ať už to znamenalo cokoli, nýbrž to, co na počátku pokládáme za neznámé a co má být rozkryto empirickou analýzou již známého. Metafyzika v rámci nového systému věd pátrá po absolutně jednoduchém poznání, které jako takové zároveň obsahuje pravdivé principy všeho poznání, a hledá způsob důkazu tohoto nepochybného poznání. I nadále sice zachovává tradiční témata metafyziky - ontologické kategorie reality, duše a Bůh; ale Bůh, dříve základ bytí pro všechny ostatní věci, teď musí jen zaručit možnost nepochybného pravdivého poznání, a metafyzika, prima philosophia, garantuje pravdu vědecké metody.

První český překlad Principů filosofie (Principia Philosophiae, 1644), které spolu s Pocity duše (Les Passions de l’Ame, 1649) patří k posledním větším Descartovým spisům, podává systematický přehled Descartovy teoretické filosofie. Předpokládanou novou vědeckou metodu, odpovídající ideu systému i pojmy vlastního konceptu metafyziky vyjasnily Descartovy předchozí důležité spisy - iniciační Pravidla vedení rozumu (Regulae ad directionem ingenii, 1628, vyd. 1684), přípravný spis Rozprava o metodě (Discours de la méthode, 1637; česky naposledy Svoboda, Praha 1992) a rozpracování metafyziky z Rozpravy v Úvahách o první filosofii (Meditationes de prima philosophia, 1641; česky Svoboda, Praha 1970). Ze čtyř částí Principů se překladatelé rozhodli pro “jejich filosoficky významné jádro” (s. 7): převedli celou první část “O principech lidského poznání”, kterou Descartes věnuje především výkladu své epistemologie, vlastní proslulé verzi ontologického důkazu Boží existence, metafyzice mysli, těla a spojení obou substancí včetně souvisejících otázek; dále prvních šestatřicet z čtyřiašedesáti článků druhé části “O principech materiálních věcí”, která pokládá nová metafyzická východiska přírodních věd a pokouší se o první kategoriální projekt nového obrazu světa; třetí části “O viditelném světě” se překladatelé vyhnuli docela a ze čtvrté části “O Zemi” zařadili z celkových dvou set sedmi článků překlad posledních devatenácti, které předchozí vybrané části doplňují o další postřehy o smyslovém vnímání. Překladatelům se ve výboru podařilo soustředit všechny základní metafyzické a epistemologické úvahy Principů a důsledně ponechali stranou články “často zajímavé, leč důležité především pro dějiny přírodních věd” (s. 7). Vlastní text překladu Principů je skvělý: spojuje filologickou přesnost s přirozenou stylistickou čistotou; nevím, co víc bych k němu dodal. Výbor z Principů doplňuje překlad dvou Descartových dopisů, které příslušný výklad vhodně rozšiřují o několik Descartových zdráhavých poznámek k tématu vzájemného působení těla a mysli. Jediná hnidopišská poznámka k překladu prvního z dopisů: závěr druhého odstavce na s. 163 má namísto “(...) a tělo k působení na duši, způsobujíce její vjemy a pocity” zřejmě znít “(...) a tělo k působení na duši tím, že v ní způsobuje její vjemy a pocity”.

Připomínky mám k položkám, které v knize chybějí. Především lituji, že překlad Principů se omezil jen na výbor. Díla takového významu musí být za každou cenu překládána celá, a jakékoli byť velmi citlivé rozlišení na “filosoficky významné jádro” a “důležité pro dějiny přírodních věd” nemůže být omluvou. Působí proto zvláštně, že k takto okleštěným Principům překladatelé připojili dva z Descartových dopisů, které krátce předtím vyšly v jiném souboru (Dopisy Alžbětě Falcké). Jsem také přesvědčen, že překlady všech základních filosofických děl by samozřejmě měly být uvozeny duchaplným důkladným úvodem a opatřeny průběžným poznámkovým aparátem; překladatelé se omezili na neužitečné odkazy na jiné svazky edice Descartových sebraných spisů (já ve své knihovně vydání Adama & Tanneryho rozhodně nemám) a na související odkazy na český překlad Rozpravy o metodě, zatímco stejně užitečných odkazů na český překlad Úvah o první filosofii se rozhodli čtenáře ušetřit. Současná podoba překladu je proto mimořádně vhodná pro četbu na seminářích, ale osamocený či začínající čtenář se leckdy bude obracet k lépe vybavenému úplnému slovenskému překladu Principů (Descartes, René: Princípy filozofie. Pravda, Bratislava 1986.), jak ostatně činil doposud. Také by potěšil věcný rejstřík anebo (v případě Principů) třeba stručný latinsko-český slovníček. Součástí překladu rovněž měla být alespoň nejnutnější bibliografie pramenů včetně autoritativních současných překladů Descartových děl do nejdůležitějších světových jazyků a základní bibliografie komentující či jinak pomocné literatury.

David Mik