Petr Ulrych: Přeludy. Petrov, Brno 1998.

Přeludy Petra Ulrycha

Kniha Petra Ulrycha (1964), nazvaná Přeludy, obsahuje padesát abecedně seřazených povídek, které podle autorova úvodního komentáře vznikaly mezi léty 1990 a 1998. Texty se od sebe liší jak rozsahem, tak uplatněním narativních postupů: ich-forma je užita zejména v prózách stylizovaných jako osobní svědectví, nechybí ani citace dopisů či fragmenty deníkových záznamů. Na formální různorodost ostatně autor přímo upozorňuje, přičemž za sjednocující prvek pokládá úzce vymezený okruh témat. („Jako když kubista zkoumá jediný předmět z mnoha stran“, s. 7.) Nezbývá než s autorem souhlasit a alespoň nastínit ony tematické okruhy. Již název knihy nás odkazuje na problematiku prolínání snu a reality, zdání a skutečnosti, a potvrzuje to i námět stejnojmenné povídky. Připusťme, že povídka Přeludy patří k těm zdařilejším, ale obecně zhodnoceno - autor v tomto ohledu nic nového nepřinesl. Jako zajímavější se jeví téma vztahu muže a ženy, které obsahují prózy Dopis, Chlap, Žena, Básník či Manželé. Netradičně, i když snad až příliš fantasticky, je toto téma uchopeno v úvodní povídce Anna, vyprávějící o ženě obklopené svými milenci, kteří se však po naplnění milostného vztahu „promění“ v miláčky domácí - tj. nabývají podoby ptáka, psa nebo morčete a stávají se tak totálním vlastnictvím Anny. V jiné skupině próz se vyskytují samotářští podivíni coby nositelé nevšednosti a určité nepochopitelnosti. To je případ Jaroslava Křížka s jeho bláznivými astrologickými teoriemi (Astrolog) nebo pana Ptáčka, osamělého a záhadného i po smrti (Boty), a to je také případ Jany Kotrbové, trýzněné od dětství obrovskou bradavicí, ale nacházející posléze překvapivé smíření s osudem (Bradavice). Ke stejnému rodu by patřily i poněkud prvoplánové figurky různých vědců a experimentátorů. Dále nelze stranou tematického rozčlenění ponechat ty povídky, v nichž dominují živočichové rozmanitých druhů (Havrani, Králík, Krokodýl, Ptáček, Přeludy, Zvíře), kteří se stávají součástí neméně rozmanitých zápletek, podobně jako u M. Ajvaze.

Jak už bylo řečeno, formální prvky zůstávají nejednotné a rovněž úroveň jejich zvládnutí je nestejná. Na jedné straně se v jazykové vrstvě Ulrychových textů objeví netradiční přirovnání, která okamžitě zabydlí čtenářovu paměť („Při posledních Otcových slovech jako by Pavlovi vyrostl bleskově v žaludku rampouch a zastavil se až pod bradou.“ - Velikonoce, s. 150.), na straně druhé lze nalézt krkolomné syntaktické konstrukce („Na vině Pischerova pohříchu unáhleného rozhodnutí nebyla než celková atmosféra obývacího pokoje ve čtvrt na čtyři odpoledne.“ - Babička, s. 23.), nehledě na občasné publicismy a neústrojně působící knižní obraty. Rušivě působí i metatextové komentáře, prostředky v současné literatuře téměř nadužívané. Úplným autorovým faux pas je evidentní faktická chyba v povídce Projekce, kde se čtenář ke svému nemalému údivu dozví, že ve filmu Řek Zorba titulní roli ztělesnil Steve McQueen, a nikoli Anthony Quinn („Když se líbezně vrásčitému řeckému starci (snad jen o krok či dva za šklebem McQueenova Zorby) podařilo na úpatí kopce motocykl konečně zastavit...“ s. 111).

Co se týče žánrového vymezení, některé prózy využívají motivy z literatury sci-fi (Únik) nebo se svou stavbou přizpůsobují téměř detektivní zápletce (Kombinace). Ulrych není přesvědčivý tam, kde se pokouší o humor (Dopis, Inzerát, Překladatel, Soustruh), snad s jistou výjimkou satiry Soutěž. Některé fabule jako by byly již známy z jiného podání (Zápočet, Králík). Povídka Zákon o panu Rýmském, který bloudí útrobami úřadu, marně se dožaduje důchodu, až nakonec zákon zakáže slovo „důchod“ vůbec používat, je variací na známé Kafkovo podobenství.

Závěrem je třeba konstatovat, že sbírka povídek Petra Ulrycha částečně utrpěla tím, že vznikala v průběhu dlouhých osmi let, kvalita jednotlivých textů se pohybuje od banalit (např. Nesmrtelnost) až k takovým prózám, jako jsou Velikonoce a Žana. Tam se Ulrych zříká efektních rekvizit a „přeludů“, tam naopak hovoří zvláštní napětí dosažené nedořešeností a uměním náznaku, tam má Ulrychovo vypravěčství svou sílu.

Roman Kanda