Martin Reiner: Tání chůze. Petrov, Brno 1998.

„Dovolte mi představit se...“

„... Jmenuji se Reiner,“ sděluje nám hned první verš první básně sbírky (nepočítáme-li obsahem neregistrovaný vstup). Představování by ale snad nemuselo být tak docela nutné, Tání chůze (Petrov 1998) je už čtvrtý Básníkův Opus... nepočítaje další aktivity. Nuže, čtěme.

Na první pohled upoutá poměrně pevná forma, dominuje čtyřveršová strofa, zásadní roli hraje rým (není ovšem uplatňován důsledně, o to výraznější je pak ale třeba jako podtržení pointy) a pravidelná rytmika (rovněž ne důsledně). Více či méně rozsáhlá a výrazná vybočení jsou této formě funkční opozicí. Ve výrazu nacházíme nepochybné ohlasy poezie symbolistní (případně parnasistní) a dekadentní; „vyšší“, „ušlechtilá“ archaická dikce a architektura obrazu je stavěna do kontrastu s všední, střízlivou, současnou, přízemní - až vulgární realitou. Na rovině lexikální můžeme najít třeba odpovídající opozice latinských a anglických výrazů (rovina „vyšší“, literární, některé výrazy dokonce třeba z oblasti křesťanské hymniky - versus popkultura, případně anglizovaný interslang mladší generace). Nejednou se nám při čtení vybaví poezie J. H. Krchovského (jeden z textů je mu věnován). Reinerova „ohlasová“ a dekadentní poloha (charakterizovaná ironií a cynismem) není ale tak silná a důsledná, jako u Krchovského, zmíněná konfrontace nebývá tak vyostřena. Oba autory ovšem spojuje hra s ambivalentním chápáním okázalé básnické manýry, která se projevuje charakteristickými formálními rysy. Krchovský však s touto manýrou pracuje důsledněji, přijímá stylizaci i na rovině tematické - a daří se mu pronikat skrze tyto vnějškové rekvizity k záznamu opravdového básnického prožitku; dekadentní manýra zůstává jako originální, několikanásobně zrcadlící šat mísící rezervovanou (ironickou) reflexi se skutečným prožitkem.

Je ale otázka, jestli se něco podobného daří i Martinu Reinerovi. Zdá se, jako by setrvával jen v rovině oné ambivalentní hry... Veškerá forma je pouze technický prostředek, nepochybně určitým způsobem zavedený, který může díky konotacím, jež s sebou nese, nově sloužit určitému sdělení (v širokém smyslu). Samotný, byť trochu rozostřený a komplikovanější formální kontrast vysoké - nízké je ale pro poezii málo. Snad si něco takového Reiner uvědomuje - a proto snad není jeho „novodekadence“ (či novoklasicismus) tak silná. Ve sbírce jsou i (méně nápadná) čísla, kterým tuto polohu nemůžeme připsat. Nakonec však přesto téměř všechny básně spojuje autorova distance (netvrdím, že pokaždé chtěná) a absence onoho zásadnějšího sdělení. Byť nemusí jít o hru s dekadentní či klasicistní manýrou, jde zpravidla o hru s poezií - nebo ještě spíš o hru na poezii. Forma taktak nese sebe samu. Z perspektivy autora je tato hra zřejmě legitimizovaná počátečním sebeustavujícím a sebeujišťujícím gestem: „Dovolte mi představit se: - Čistič, Bůh / pracující pod povrchem vašich kalných vod. // Skrze mne teď dohlédnou dne i zraku / prostí...“ (Kosmodrom)

Jinými slovy: Já jsem Básník - a ať jako Básník, tedy jako příslušník vysoce elitního stavu učiním cokoli, bude to nepochybně Poezie. (Neboť já takto i seru. Viz M. Reiner: Kdo je autor básně a co může dát světu? Tvar 1998, 18, s. 7. Beru tu básníka za slovo jeho bítovské přednášky, která snad mohla být myšlena jako určitá nadsázka - ale i jako určitá nadsázka o něčem vypovídá.) Báseň je tu něčím druhotným - ale ustavení Básníci je píší, z jisté blahosklonnosti a s jistým nadhledem, který jim dává poznání té jistoty. Jistoty, která zřejmě v principu vylučuje jakoukoli banalitu. Je to tak holt štěstí, být Básníkem. Nakolik je přitom ochotné vnímat autora jako Básníka také publikum, může už být celkem vedlejší. Takže jen sám pro sebe si brblám: Skrze Reinerovo Tání chůze jsem dne nijak zvlášť nedohlédl. Snad jiní.

Jiří Chocholoušek