Božena Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže. Host, Brno 1998.

Neumannová versus Neumann

V úvodu své recenze budu muset zklamat sportovní příznivce. Autorka této knihy nemá nic společného s naší úspěšnou reprezentantkou v lyžování. Jde o Boženu Hodačovou-Neumannovou (1882-1967), která byla druhou manželkou básníka Stanislava Kostky Neumanna. Její vzpomínky na tento vztah vznikly počátkem padesátých let jako součást autobiografické trilogie, ale na rozdíl od předchozích dvou dílů nemohly v té době oficiálně vyjít. Bylo totiž nepřijatelné, aby byl právě zvěčnělý národní umělec, zakládající člen KSČ, autor Rudých zpěvů a Anti-Gida atd. podroben tak deziluzivnímu pohledu, jaký ve svých memoárech předestřela jeho bývalá. Proto vyšla tato kniha až téměř po půlstoletí, především zásluhou básníka Jiřího Veselského, který rukopis připravil k edici (fragmenty však vyšly už dříve, např. pasáž věnovanou Františku Gellnerovi zařadilo v roce 1994 nakladatelství Jota do své knihy Druhé drobky z Františka Gellnera).

Pro sentimentální milovníky Poezie bude tato kniha nepochybně znamenat šok. Neumannová nešetří nikoho, a tak se dozvídáme mimo jiné, že Karel Toman v opilosti rád močil na podlahu (autora Měsíců si laskavý čtenář patrně představoval trochu jinak), že Marie Majerová byla naprosto patologická nymfomanka nebo že tak petrifikovaní humanisté, jako byli bratří Čapkové, se v mládí hrdě hlásili k bezohledné „elbogenfreiheit“. Ústřední figurou tohoto panoptika je ovšem sám Neumann, kterého jeho exmanželka s nepopiratelným respektem nazývá „Bouřlivák“. Na základě četných epizod před námi básník vyvstává jako totálně nesnesitelná egoistická kreatura, pevně přesvědčená o vlastní genialitě, která ho osvobozuje od jakýchkoliv morálních závazků, platných pro obyčejné smrtelníky. Autorka plasticky líčí jeho četné nevěry, díky nimž ji několikrát nakazil pohlavní chorobou, nebo se zmiňuje o materiálním nedostatku, kterým jejich rodina trpěla - ten býval ovšem nejčastěji způsoben tím, že velký SKN všechny peníze určené na domácnost propil. Život Neumannovy družky (k jejich sňatku došlo až po desetiletém soužití, během něhož přišla na svět dcera Soňa) ztrpčovaly návštěvy nejrůznějších prapodivných literárních kumpánů, ataky věřitelů i péče o vlastní zestárlé rodiče. Božena Neumannová detailně popisuje každodenní život bohémské rodiny (jejíž přítomnost byla pochopitelně bohabojným občanům Bílovic trnem v oku), takže její kniha je kromě intimní zpovědi také zajímavým svědectvím o hospodářských poměrech a životním stylu na počátku našeho století.

Dnes už se můžeme ironicky ušklíbat nad tím, že Bouřlivák Neumann (který ve svém anarchistickém období pochopitelně pohrdal marxismem pro jeho opatrnictví a evidentní mocenské ambice) skončil ve stáří jako prominentní pěvec kultu Stalinovy osobnosti. Podle svědectví jeho ženy, která věru neměla důvod mu nadržovat, však rozhodně nebyl bezcharakterní konjunkturalista, za jakého ho označil např. Josef Škvorecký ve své eseji o Jaroslavu Seifertovi (užil tam doslova výrazu „voják slunného dne“). Neumann osvědčil značnou statečnost v první světové válce, kdy se aktivně zapojil do protirakouského odboje - měl tedy nepochybně i své kladné vlastnosti. Byl ovšem silnou osobností, pevně přesvědčenou, že mu všichni ostatní musí ustupovat. Historie však nepotvrdila jeho představy o vlastní básnické velikosti: dnes bychom nadšené čtenáře Neumannovy poezie jen těžko hledali.

Neumannové kniha je napsána svěžím a čtivým stylem, pouze v úvahových pasážích, zejména na začátku a na konci knihy, se objevuje místy těžko stravitelná dávka patosu - vysvětlitelná tím, že autorka se ve stáří stala horlivou vyznavačkou theosofie. Přesto se pozornější čtenář neubrání pochybnostem o správnosti její jednoznačné interpretace sebe samé jako oběti Neumannova velikášství a sobectví. Božena se jeví jako oběť až příliš ochotně spolupracující, která byla zřejmě básníkovou osobností natolik uhranuta, že si počínala zcela proti zdravému rozumu. Její sveřepé lpění na neudržitelném vztahu, který Neumann sám nebral od samého začátku vážně, působí spíše jako posedlost. Sama se stylizuje až příliš okatě do role mučednice a podrobně popisuje, jak básník při návratu z hospody smrděl, ale je nutno připomenout, že ona sama jej odvedla z legitimního manželství s Kamilou Neumannovou, takže její moralistní rozhořčení nad partnerovými zálety vyznívá poněkud falešně. Později se Neumannová pokusila oplatit Bouřlivákovi stejnou mincí, ale její avantýry s Rudolfem Těsnohlídkem, Ivanem Olbrachtem či dokonce představitelem Katolické moderny Sigismundem Bouškou (toto spojení dvou názorově zcela protichůdných osobností lze vysvětlit společnou zálibou v japonském umění) neměly dlouhého trvání. K definitivnímu rozchodu s Neumannem došlo až po 1. světové válce, ale toto období už rukopis nezachycuje.

Neumannové paměti jsou čtením nepochybně poutavým a pro zájemce o literaturu jsou velmi cenným zdrojem doposud tabuizovaných informací, ale jako feministický dokument o zvrhlosti mužského pokolení je nutno brát je s rezervou. Spíše mohou posloužit jako psychologická studie o vystřízlivění jedné přespříliš romantické slečny, která se dala zlákat zvukem slova „básník“. Jak ale Hodačová-Neumannová ve své knize píše: kdyby byla znovu mladá a měla možnost volby mezi Bouřlivákem a obyčejným mužem, nepochybně by znovu dala přednost tomu prvnímu.

P. S.

Pokud to někdo ze čtenářů nepoznal: název této recenze byl míněn jako reminiscence na druhdy slavný film Roberta Bentona Kramerová versus Kramer. Srovnání ale trochu kulhá - představa Stanislava Kostky Neumanna, jak bojuje s bývalou ženou o svoje dítě, mi po přečtení této knihy připadá naprosto absurdní.

Jakub Grombíř