AUTENTICITA ČILI... ???

Lubomír Machala

U slova autentický nalezneme ve slovnících české ekvivalenty "původní, pravý, hodnověrný", popřípadě "zaručený". Zřejmě se shodneme na tom, že v obecném povědomí jsou fixovány víceméně pevně a správně. Co se však stane, usouvztažníme-li autenticitu s literaturou, začneme-li slovesné umění poměřovat "autentickým měřítkem"?

Lze vůbec v umění (vyjma plagiátorských sporů) opodstatněně uplatňovat požadavek pravosti, původnosti, hodnověrnosti, navíc ve smyslu kvalitativním? Hovoříme-li o hodnověrnosti, pak máme na mysli věrnost čemu? Realitě, konkrétnímu inspiračnímu zdroji nebo sobě samému?

Kdybychom chtěli autenticitu uměleckého díla v relaci s předlohou posuzovat opravdu seriozně a důsledně, museli bychom mít o původci tvůrčího (-ch) podnětu (-ů) stoprocentní informace, což v rámci lidského poznání není možné. Navíc, jak vyznavači znakové podstaty umění, tak zastánci mimetického uměleckého principu respektují, že artefakt se musí pokaždé od inspiračního zdroje odlišovat. Jinak by umělecký ideál představovala kopie, duplikát, popřípadě klon.

Tezi o umělcově věrnosti sobě, vlastnímu poznání, svým představám zase podstatně limituje rozdílnost osobních poznání a názorů, která bývá často diametrální. Jeden kolega v recenzích i mimo ně prohlašuje: Já Zapletalovi nevěřím. Znám ovšem rovněž jiné čtenáře, kteří přitažlivost Zapletalových próz (respektive některých z nich) spatřují právě v jejich hodnověrnosti. Máme k dispozici kritéria, podle nichž bychom mohli dát objektivně za pravdu jedné či druhé straně? Obzvlášť uvědomíme-li si, že objektivní reprodukce dějů, rekonstrukce situací bývají ve skutečnosti výsledkem složitého vyšetřování, expertního dokazování a sáhodlouhých soudních procesů. Viz rozvody - časté to konce snad nejfrekventovanějšího uměleckého námětu: lásky mezi mužem a ženou. Zde jsou současně a vehementně předkládána naprosto rozdílná tvrzení, různá vnímání a výklady jednoho a téhož momentu nebo činu.

Jako další příklad problematického uplatňování požadavku autenticity mohou posloužit interview. Přímý přenos rozhovoru (jeho pietní záznam) lze použít pouze, je-li určen pro okamžité vnímání, které má své limity a zákonitosti a tudíž nám různá přeřeknutí, anakoluty a formulační nepřesnosti nevadí. Písemný pietní záznam rozhovoru je zcela nepublikovatelný. Kdyby byla interview tištěna bez dodatečných úprav, mohlo by to nejednou vypadat jako poťouchlá diskreditace zpovídaného. Máme tedy všechny rozhovory, které byly upraveny, aby se daly číst, považovat za neautentické?

Ještě jednou se vrátím k otázce, zda existují identifikační kritéria autenticity. Jistě téměř každý může uvést i několik příkladů dokumentujících, že záležitosti vyhlížející zcela fantasticky, jsou naprosto reálné. Oproti tomu jevy a děje pravidelně se vyskytující v lidském životě bývají "autenticitology" reflektovány jako umělé, nehodnověrné, vykalkulované. Dovolím si připomenout, že otázka autenticity už byla řešena třeba i při kanonizaci textů tvořících Písmo svaté. Je-li můj paměťový záznam dostatečně autentický, pak za pravé (tedy autentické) byly uznány ty texty, které nespadly během testu z oltáře. Budu-li upřímný, je mi tento způsob určování autenticity sympatický, ale z hlediska literární vědy se jeví přece jen příliš transcendentní.

V úvahách na téma autenticita a literatura mne zaujalo mimo jiné, že Pavel Janoušek dospívá k závěru, že autenticita je protipólem literární tradice (Janoušek: 1998), kdežto Valér Mikula zase ve své stati vychází z teze, že ve slovenské literární tradici proti autenticitě stojí stylizovanost (Mikula: 1997). U Mikuly nalezneme též postřeh, že autentické je mnohdy považováno za synonymum morálního, což mne plynule přivádí k myšlence Jaroslava Vejvody: "všechno, co je falešné a lživé, směřuje za hranice kvalitní literatury, to znamená ke čtivu. Já nemám žádná zvláštní mravní kritéria literatury, pro mě je měřítkem morálky především otázka kvality. Dobrá kniha, která nás dokáže nějak oslovit, přece nemůže být nemorální." (Vejvoda: 1998) Myslím, že se tady významnému českému spisovateli podařila dokonalá tautologie, z níž se nevymotáte, ať děláte, co děláte.

Před uzavřením svých poznámek na téma autenticity se budu ještě stručně věnovat otázkám, v čem spatřují význam autenticity její vyznavači, v čem je pro ně tak přitažlivá a důležitá?

Na úrovni běžného čtenáře spočívá přitažlivost tzv. autentického textu zřejmě především v možnosti nahlédnout do soukromí víceméně známých osobností. Jde tedy o ukojení normální lidské zvědavosti, která asi každého z nás pokouší, jdeme-li večer kolem cizího rozsvíceného a nezastřeného okna. Nelze podceňovat ani fungování principu ztotožnění se s literární postavou (slavnou osobností), na jehož základě pak může docházet ke spoluprožívání a vychutnávání obdivu a uznání okolí, čehož se ve skutečném životě málokomu dostává ve vytoužené míře.

U erudovaných vnímatelů (interpretů) považuji operování s autenticitou hlavně za ideologickou manipulaci, reagující na dobovou situaci. V případě naší literární současnosti a nedávné minulosti je příklon k tzv. autentickým žánrům (deníkům, memoárům) do značné míry výsledkem snahy postavit proti normalizačnímu propagandistickým obrazům opoziční varianty, které vyrůstaly z vlastní individuální zkušenosti, které se na ni odvolávaly. Neměli bychom sice zapomínat ani na skutečnost, že přibližně ve stejné době došlo ve světě k velkému boomu non-fiction literatury, ale domnívám se, že politické a ideologické podněty byly v československém prostředí rozhodující. Potvrzuje to podle mého i polistopadová realita, kdy tzv. autentická díla sehrála významnou roli při korigování a formování společenského vědomí a povědomí (popř. to od nich bylo alespoň očekáváno).

Mám-li shromážděné postřehy a poznámky přece jen nějak sumarizovat, pak konstatuji, že autenticita (alespoň v pojetí většiny jejích dnešních zbožňovatelů) se mi jeví jako kategorie nikoliv literárněvědná (-kritická), estetická či noetická, nýbrž jako záležitost povýtce ideologická, podobně jako svého času stejně usilovně požadovaná angažovanost. Vede mne k tomu v neposlední řadě i shodný způsob jejich aplikace: nejčastěji z mimoliterárních pohnutek a k mimoliterárním cílům.

LITERATURA:

CIEL, Martin

1997 "Pôsobí takmer až dokumentárne... [Fiction a non-fiction]", RAK 1997, č. 6, str. 68--70

FIDELIUS, Petr

1995 "Iluze spolehlivosti", Kritický sborník 1995, č. 3, str. 55--68

JANOUŠEK, Pavel

1998 "Autenticita jako protipól literární tradice", strojopis konferenčního příspěvku

KOL. AUTORŮ

1995 "Akademický slovník cizích slov", 1. díl, Praha, str. 81

KOL. AUTORŮ

1994 "Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost", 2. vyd. Praha, str. 23

MIKULA, Valér

1997 "Autentickosť a štylizovanosť v slovenskej literárnej tradícii", RAK 1997, č. 3/4, str. 65--74

VEJVODA, Jaroslav

1998 "Všechno falešné a lživé překračuje hranice kvalitní literatury...", rozhovor s Markétou Kořenou, Nedělní Lidové noviny 25. 7. 1998, str. 20

(Článek vznikl úpravou příspěvku předneseného na konferenci Autenticita a literatura, konané v rámci 41. Bezručovy Opavy.)