Lolita. USA 1997. Režie: Adrian Lyne.

Lovely the lowly the Lolita

Filmový erotoman určitě zajásal, když zjistil, že románek o lásce dvou podivných lidí je opět zfilmován. I když tu samozřejmě po sobě nechal spoušť Stanley Kubrick se svojí nepříliš zdařilou verzí z roku 1961, díla se chopil Adrian Lyne (dříve filmy Osudová přitažlivost nebo 9 a půl týdne) s vervou sobě vlastní a vytvořil v roce 1997 výbornou adaptaci Nabokovovy novely. I přes některé drobné výhrady musím přiznat, že tak dobře udělaný film jsem už drahnou dobu neviděl.

Bereme-li film jako určitou výslednici několika tvůrčích sil, někdy i proti sobě jdoucích, je Lolita naprostá přímka. Kongeniální hudba už téměř odepsaného klasika Ennia Morriconeho (slyšeli jste od něj po Misii něco, co by stálo za poslech?), brilantní kamera Howarda Athertona a skvělá herecká práce Jeremy Ironse jako Humberta Humberta se doplňuje s výbornou prací režiséra. Všechny ty nápady a hříčky, které tu ve 140 minutách jsou, se těžko postřehnou na první pohled, ale jedno je jasné - vedle nemotorných amerických trháků je Lolita natočená komorně a záměrně nedoříká víc než chce. Aby si divák povšimnul bez zbytečného zdůrazňování záblesku v očích Jeremy Ironse, když poprvé sundává Lolitě ponožky a všimne si, že má namalované nehty, to už chce souznění s filmem víc, než jsme zvyklí v normální produkci kinematografií všech národů. Jakmile Vás Lyne dostane, sjede s vámi snad všechny možné filmařské postupy a objevy, které za ta léta film dokázal vydestilovat z celuloidu, světla a stínu. Je libo trochu experimentu? Je tu hrubozrnný a zpomalený záběr na Lolitu v autě. Nebo trochu halucinací? Humbertova horečka je jako vystřižená z klasické učebnice filmu. (Navíc to připomíná Lyneův film Jakubův žebřík o drogových zkušenostech vojáků ve Vietnamu.) Tohle hračičkovství ale neznamená, že by Lyne chtěl dokazovat svoji absolutní výjimečnost a povyšoval se tím nad všechny. Kdyby byla Lolita jen efektní, vyčerpají se nápady ztvárnění během první půlhodiny a zbytek už by bylo kopírování sebe sama. A navíc to není erotický film...

Lolita se odehrává na konci čtyřicátých let a je to příběh všeobecně známý, takže jen na okraj: Humbert Humbert přednáší o francouzské literatuře na univerzitě v Beardsley. Ubytuje se u vdovy Charloty Hazeové (nepříliš vkusná Melanie Griffithová), do jejíž dcerušky se zamiluje na první pohled. Aby se jí přiblížil, pojme Charlotu za svou choť. Jeho vztah k Dolores - Lo - Lolitě se prozradí a Charlota se s ním chce rozvést. Ještě než tak učiní, ještě než vůbec něco učiní, přejede ji auto. (Geniální zkratka, ve které Humbert mluví s Charlotou a v zápětí zvoní telefon, v němž mu kdosi neznámý sděluje, že je jeho žena mrtvá.) Humbert jede pro Lo do dětského tábora a začíná jim dlouhá cesta po Státech, s odbočkami na univerzitě v Beardsley (že by narážka na secesního výtvarníka?), kde se Lolita zamiluje do Clare Quiltyho, pedofila No. 2, což má za následek, že s ním prchne a Humbert zůstane sám. Po třech letech se Lolita ozve ze zapadlé vesnice na Středozápadě. Quilty ji chtěl obsadit do svých pornofilmů a ona odmítla, našla si muže a čeká dítě. Humbert se jede pomstít Quiltymu, že mu sebral „jeho“ dcerušku. Vražda, stejně jako její motiv, jsou hodně nadsazené a komicky se tvářící Quilty, jenž je několikrát postřelen a přesto si lehá do postele a přikrývá se poduškou až ke krku, nemůže nikoho znechutit. Grotesknost vraždícího Humberta a před ním prchajícího Quiltyho by měla být zařazena vedle Friga a Harolda Lloyda do pořadu Komik a jeho svět, pokud budeme hledat typický komický produkt konce let devadesátých. Tuto „idylickou vraždu“ Lyne znejistí kratičkým záběrem na Humberta, který náhle sedí na posteli a místo pistole drží v ruce botu. Sovy asi nejsou tím, čím se zdají být.

Nechápu, proč v prudérní Americe tenhle film měl problémy - že by stín něčeho zakázaného, sice z padesátých let, ale přesto? Vždyť Lolita je čtení pro děti spíš než brutální Tom Sawyer. Ve filmu jsou snad jen čtyři choulostivější scény (nahého Quiltyho v to nepočítaje), z nichž ta nejodvážnější je sice hodně křiklavá (asi jako comics Dicka Tracyho, který si „při tom“ Lolita čte), ale stejně jako ten comics neškodná. Způsob natočení otvírá příliš mnoho výkladů a není doslovně ukázáno, co a jak se děje, ať se divák ve fantaziích utápí sám. Decentní lovestory, kterou Nabokov myslel jako křiklavou parodii na všemožné románky z rodu Harlequinů, Lyne vystihl přesně v duchu retra a přesto je to film současný. Je pravda, že patnáctiletou Lolitu, kterou hraje Dominique Swainová, by jeden s chutí poslal do horoucích pekel, sotva by otevřela ústa, pro její nemožnou tupost, ale to je právě ten vymrskaný kontrast až do krajnosti - každý si přeci představoval tu „svou“ Lolitu trochu jinak. Nabokov ji představuje pohledem Humberta, tak je jasné, že musí být okouzlující. Lyneův film je surovější a obrazný, takže nám bere fantazii doposud schraňovanou. Nevyčítám, konstatuji a tleskám.

Michal Jareš