Timothy Leary: Plán umírání. Přel. Markéta Cukrová. Volvox Globator, Praha 1998.

Tim žije!

Velký mystik a mystifikátor, doktor psychologie, guru psychotropních a jiných úřady neoblíbených látek, šaman a spekulátor s lidskou budoucností, profesor na Harvardu, vězeň, cyberpunker v době, kdy toto slovo teprve získávalo svůj význam, tohle a ještě více a především výjimečně inteligentní člověkĽ Často kritizovaný, napadaný, urážený, pronásledovaný i dopadávaný. Timothy Leary měl za sebou rušný život a na jeho konci se rozhodl mít i rušnou smrt.

Leary byl vždycky tak plný života, až se zdálo, že ani smrt jej nemůže pokořit. Zjištění, že je nevyléčitelně nemocný a že mu zbývá už jenom pár měsíců, se proto zdálo jen těžko uvěřitelné. Leary ale nepropadl panice ani depresi – naopak se začal na svou smrt intenzívně připravovat. Začal o ní přemýšlet. Začal o ní psát.

Plán umírání (Design for Dying, 1997) je kniha o smrti. Nejsou to dojemné bilancující memoáry, není to snůška bulvárních vzpomínek a citací, je to polovědecká studie o tom, jak si zorganizovat vlastní smrt. „Umíráte? Udělejte párty!“ říká Leary a sám své heslo razantně propaguje. Jeho dům je až do poslední chvíle (a vlastně i po ní) plný hostů, přátel, novinářů a Learymu jako by to nestačilo, ještě do světa vykřikuje, že umře v přímém přenosu (nejlépe na internetu) a že si nechá zmrazit hlavu. Je to šílené, jistě, ale copak nejsou společenské konvence, posílající své staré, nemohoucí a umírající zajatce do ústavů dlouhodobě nemocných a na jednotky intenzívní péče, ještě šílenější?

Neboť Learyho kniha není jenom o jeho vlastní smrti. Je to především polemika o tom, co vlastně je důstojná smrt a kam až sahají hranice možností a práv člověka při nakládání s vlastním (a cizím) životem a jeho koncem. „Chcete umřít? Jak je libo,“ krčí rameny Leary. „Chcete žít? Prosím, možnosti tu sou.“ Kryonika, nanotechnologie, život on-line, umělá inteligence, klonování, genetika – i o tom je Plán umírání, tedy, trochu paradoxně, o tom, jak s pomocí technologie přelstít smrt.

Na Learyho Plán umírání (a vlastně na žádnou z jeho knih) se nelze dívat skrze kritické síto obvyklé pro „normální“ beletrii. Ona to totiž ani beletrie není. Ale není to ani vědecká práce, je to spíše kompilace esejů, novinových článků, citací odborníků i zanícených laiků, výpisků z jiných knih, dopisů, jeho vlastních poznámek, a konečně mentorské otcovské promluvy chytrého Learyho k neinformovanému čtenáři. Je ovšem nutné si uvědomit, že Leary mnohdy není přímým autorem knih vycházejících pod jeho jménem, ale že za vznikem mnoha z nich stojí editorská a kompilační práce jeho přátel a souputníků, dávajících dohromady Learyho roztroušené dílo. Navíc je logické, že Leary nemohl být jediným autorem knihy, která popisuje jeho vlastní umírání a nakonec i smrt. I když Ľ u Tima člověk nikdy neví.

Tato Learyho „technika“ má svá úskalí: mnohé jeho knihy jsou více či méně tematicky roztříštěné a Plán umírání bohužel patří do top tohoto nechtěného žebříčku. Leary se nesoustředí jenom na umírání a jeho překonávání, ale alespoň v náznaku se dotkne snad všeho, co jej během života zajímalo a čemu se věnoval (a že toho bylo požehnaně). Leary se také jen výjimečně zabývá někým jiným než Learym osobně; namísto o hutnost se často snaží o uchvacující všeobjemnost a vševědoucnost. A i když musíme uznat, že si na svůj pokročilý věk udržel neuvěřitelný rozhled, trochu to - nudí. Když se k tomu ještě připočítá jeho mnohdy extrémně obtížný jazyk, plný nerozluštitelných a neuchopitelných technických termínů a definic, z nichž mnohé se zrodily právě v této nebo jiné Learyho knize, je jasné, že Learyho dílo - a jeho myšlenky vůbec - nejsou určeny průměrnému, „konzumnímu“ čtenáři.

Někdy se tomu říká stařecká užvaněnost, a i když jsem dalek používání tak ostrých výrazů, nezbývá mi než povzdech nad Learyho občasným narcisismem (a nejenom jazykovým), nad roztříštěností Plánu umírání a občasnými sklony k planému řečnění a kázání.

Na tom, že se z Plánu umírání stává v některých pasážích Learyho samožerbuch, má ovšem velký podíl viny R. U. Sirius (známý z Mondo 2000), faktický autor/editor knihy (což mohlo a mělo být v českém vydání zdůrazněno!), na němž záležel konečný výběr a uspořádání textů. Krátké medailonky a vzpomínky od přátel, připojené na konec knihy a Learyho života, dojem nemohou vylepšit právě proto, že jsou od přátel. Chtělo by to výpověď některého z ostrých hochů, kteří ho v 70. letech naháněli po světěĽ

Pečlivější editorská práce ze strany českého nakladatele by také neškodila, některé termíny, převážně technické, jsou přeloženy prapodivně, a je otázkou, zda je nutné přetiskovat i kontakty na americké firmy a firmičky a informace cenné spíše pro občany USA. Pokud chceme být aktuální, užitečnější by byl seznam internetových odkazů na Learyho stránky, fan-klub a diskusní skupiny. Také je pro mě záhadou, proč se o Learyho v češtině dělí několik nakladatelství a ještě více překladatelů (například Votobia zaměstnává hned tři - !?). Na kvalitě čtenářského zážitku to nepřidává.

Pro úplnost: Timothy Leary zemřel 31. května 1996 ve věku 75 let. Scénář vlastní smrti mu vyšel, i když navzdory dřívějším prohlášením nespáchal sebevraždu v přímém přenosu, ale pokojně odešel v kruhu nejbližších přátel. Své umírání měl však zcela pod kontrolou. Urna s jeho popelem byla vynesena na oběžnou dráhu. Nazval jsem svou recenzi Tim žije, protože jsme se nedávno potkali - na www.leary.com.

Vladimír Polách