Ludvík Kundera: Ve vánici. Dramatické texty 1961-1970. Atlantis, Spisy Ludvíka Kundery, sv. VI, Brno 1997.

Ludvík Kundera: Ve vánici. Dramatické texty 1961-1970

Šestý svazek velkoryse nakladatelstvím Atlantis koncipovaných Spisů Ludvíka Kundery obsahuje devět dramatických textů: Totální kuropění, Nežert a Korzár měly v šedesátých letech premiéry v divadle, Vojvodovy narozeniny byly původně projektovány jako televizní scénář, ale realizovány byly jako rozhlasová inscenace, a Zvědavost, Večer všech dnů, Bezpodmínečný horizont, Malé smutné štronzo a Dva ve vánici jsou rozhlasové scénáře.

Kunderova dramatická tvorba se v nejednom směru prolíná s jeho tvorbou básnickou a překladatelskou. V dramatu se pak zákonitě střetává metoda psychického automatismu (i s asociativním řazením navzájem nesourodých obrazů) s racionalismem tzv. epického divadla. Nelze tedy ani nad svazkem Kunderových původních dramatických textů pominout jeho surrealistickou poezii na jedné straně a kongeniální překlady songů z her Bertolta Brechta (spolu s Rudolfem Vápeníkem je Kundera majitelem výsadního překladatelského práva) na straně druhé.

Téma Totálního kuropění (1961) má kořeny ve vlastní autorově zkušenosti a tvar hry koresponduje s dramaturgií (Bořivoj Srba) a s antiiluzívními a protipsychologickými postupy (Evžen Sokolovský) brněnské Mahenovy činohry na počátku šedesátých let. Hra je komponována jako mozaika dynamických sekvencí, které se snaží postihnout spektrum společenských událostí v několika časových pásmech. Záměrným porušováním dramatického vývoje autor zvýrazňuje drama myšlenek, postavy jsou demonstrátory určitých idejí. Oslabenou vnitřní kauzalitu suplují komentáře a songy, které ve smyslu brechtovského pojetí divadla směřují k epičnosti. Minulost je ve složité mnohoplánové struktuře konfrontována s poválečnou přítomností a mnohé úvahy získaly nadčasovou platnost. Ve střetu myšlenek (jen zčásti i charakterů) vynikne hledání hodnoty svobody, svobodného lidského činu.

Nežert (1962; 1967) je na rozdíl od předešlé hry groteska časově i prostorově nezakotvená (kdesi - kdysi), jejíž divadelní tvar je však obdobný. Prostřednictvím songů dramatik shrnuje a komentuje dialogy předváděných figur, které jsou většinou až patologicky zrůdné. Smíšením historicky neslučitelných reálií, které ovšem jednoznačně odkazují k „socialistické“ současnosti, hra v šedesátých letech vyústila v sarkastickou politickou provokaci. Není to prostě už žert, ale nežert, varování.

Zcela jiný záměr sleduje Ludvík Kundera ve hře Korzár (1963), kterou sám pokládá za „básnický hold“ Jiřímu Mahenovi. Nejde o biografickou hru, hranice životopisného příběhu byly v nejednom směru překročeny, Kundera pracuje sice s četnými odkazy na Mahenovo dílo, ale směřuje k obecně formulovaným úvahám na téma života a smrti, demonstruje myšlenku o vzdorování člověka osudu. Scénická varianta „k sebevraždě“ je v druhé části hry konfrontována s variantou „k životu“. Songy tentokrát nejen sumarizují ideové poslání náročného mnohovrstevnatého textu hry, ale zároveň i rytmizují sled patetických a nejednou vzájemně izolovaných obrazů. Literárně orientovanému čtenáři či divákovi skýtá autor četnými citacemi možnost konotací k dalším básnickým veličinám meziválečné literatury (aluze na Halase, Nezvala, Seiferta, Holana, Vančuru aj.).

Dramatický text Zvědavost (1964) označil sám Kundera za rozhlasovou etudu. Hra je koncipována jako vnitřní monolog hlavní hrdinky, studentky, která navazuje ze zvědavosti milostný vztah s ženatými staršími muži a v okamžiku krize příslušného manželství uniká. Monolog (autorem označovaný jako „první rovina“) je doplňován dialogy dalších postav a veršovanými zobecňujícími vstupy neosobního recitátora. Záměr naznačit dívčinu mravní i profesní „cestu dolů“, na jejímž začátku je pouze lehkomyslná zvědavost, však mimoděk vyznívá i jako hlubší pohled na vztah muže k ženě, na paradox dominantního postavení ženy nemilující.

Další rozhlasová hra Večer všech dnů (1966), která celkovou koncepcí i tvarem v mnohém navazuje na Korzára, je věnována čtveřici německých básníků. Rozhlasovost scénáře spočívá tentokrát v kombinaci monologických pasáží (vše je nazíráno z pozice Já) s dialogy obecně pojatých postav (Ty, On, Ona, Oni; strážný, žena, dívka, stařenka, opilec aj.) a snovými sekvencemi „na cestě kolem Skály, Věže, Rozkoše do Závisti“.

Oním „večerem všech dnů“ je zřetelně míněno zoufalství i síla člověka „na útěku“, strach z nesmyslné smrti „pod holínkami lidí“. Existenciální vyznění hry, která námětem vychází z případu pokusu o atentát na Hitlera v roce 1944, je umocňováno k Holanovi odkazujícím „odposlechem“ útržků naprosto všedních každodenních hovorů.

Feature Bezpodmínečný horizont (1968) uvedl autor s podtitulem Rozhlasová rekonstrukce. S pomocí materiálu, který dal Kunderovi k dispozici plukovník Jan Sýkora (je uveden jako spoluautor) podává dramatické pásmo nejen základní informace o nasazení českého „vládního vojska“ za druhé světové války v Itálii, ale naznačuje i morální problémy, které „protektorátním“ vojákům tento Němci stanovený úkol přinášel.

Vojvodovy narozeniny (1968) je sled anekdot z prostředí kulturní redakce novin. V době vzniku mohla tato groteska působit celkem průhledným jinotajem odkazujícím od vojvody ke stranickému tajemníkovi.

K rozhlasovým scénářům dále patří dialog Malé smutné štronzo (1970), v němž se dvě ženy zpovídají z pocitu osamělosti ve stáří. Problém odcizenosti paradoxně více než osamělou vysloužilou herečku pronásleduje babičku, která se v rodině dcery stará o dvě děti.

Posledním textem svazku je „rozhlasová báseň pro dva hlasy“ Dva ve vánici (1969). Z příznakového titulu tohoto scénáře čerpá i název celého souboru Kunderových dramatických textů Ve vánici. I to je jeden z impulzů, proč metaforický dialog o životní cestě ODKUD, KUDY a KAM chápu jako vnitřní dialog (lze srovnat s Mukařovského pojetím potenciální dialogičnosti duševního dění) dvou myšlenkových i citových poloh tvůrce, člověka „jenž je v půli se svou poutí“, postrádá skutečně spřízněnou duši (ne kibice) a zároveň vyhledává samotu, překonává slabost, obává se, že jde v KRUHU, pochybuje o významu své „cesty“. „Kdyby po mně aspoň ty šlépěje zbyly!“

Šestý svazek v brněnském Atlantisu vydávaných spisů Ludvíka Kundery rozhodně jednu takovou výraznou šlépěj představuje. Rozhlasové inscenace jsou archivovány a budou nepochybně čas od času reprízovány, divadelní texty si však zřejmě na novou realizaci budou muset ještě nějaký čas počkat, až dnešní převahu nonverbální divadelnosti podle zákonitostí vývoje vystřídá větší zájem o textovou složku divadla, soustředěná pozornost na básnické slovo.

Alena Štěrbová