Eric Hobsbawm: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914 – 1991. Přel. Jana Pečírková a Petr Štěpánek. Argo, Praha 1988.

Krátké století

Zdá se, že „krátké 20. století“ skončilo. Jeho délka nebyla měřena sledem lhostejných kmitů elementárních částic, nýbrž sledem událostí, které se svou vahou vryly hluboko do duší a často i těl svých aktérů. Skončilo krátké století extrémů, které se zrodilo teprve v krvi bojišť První světové války, naplno se rozkřičelo po brutálním plácnutí do zadečku od velikého vizionáře Lenina a zašlo po dlouhé nemoci v marasmu stáří nikoli náhodou společně s Leninovou říší, která měla být, ale zdaleka nebyla naplněním eschatologického snu o ráji na Zemi.

Takové bylo 20. století očima jednoho ze tří nebo čtyř významnějších současných britských historiků Erica Hobsbawma, jehož reputace je založena výhradně na třech dílech - The Age of Revolution, The Age of Capital a The Age of Empire, která dohromady shrnují dějiny „dlouhého 19. století“ (1789 – 1914) a o nichž mohl časopis The Observer napsat, že se stala „součástí intelektuální výbavy každého kultivovaného Angličana“.

Svým věhlasem je ovšem předčí kniha zabývající se zmíněným „krátkým 20. stoletím“ nazvaná případně Věk extrémů (The Age of Extremes: The Short Twentieth Century 1914 - 1991), která vyšla v roce 1994 a již v roce 1997 byla přeložena do dvaceti jazyků. Věk extrémů je jakousi freskou tohoto století, jejíž monumentálnost spočívá ve zpracování obrovského množství údajů do jediné syntézy. Hobsbawm se totiž ve své knize nezabývá jen ekonomií, demografií, sociálními vztahy nebo politikou, ale také například mravy a samostatné kapitoly věnuje i vědě a umění.

Struktura krátkého 20. století se v Hobsbawmově díle podobá jakémusi historickému sendviči – doba krize a světových válek byla následována pětadvaceti až třiceti lety mimořádného ekonomického růstu a sociálních změn, jež s největší pravděpodobností změnily lidskou společnost hlouběji než jakékoli jiné období srovnatelné délky, aby ovšem vzápětí byly vystřídány novou vlnou rozkladu, nejistoty a krize. Podle tohoto schématu je členěna i samotná kniha: první kapitola, nazvaná Věk katastrofy, popisuje období katastrof mezi lety 1914 a 1945, jako výplň sendviče následuje kapitola Zlatý věk, popisující poválečný svět rozkvětu, aby byla překryta poslední kapitolou Lavina (ve francouzštině výstižněji Debakl), která líčí události posledních desetiletí a končí pádem a zánikem socialismu. Hobsbawm jakoby chtěl demonstrovat správnost Kondratěvovy teorie dlouhých konjunkturálních vln, které se objevují v rámci asi padesátiletých cyklů. Tuto teorii, kterou ostatně anticipoval již Marx, ovšem spíše než Hobsbawm potvrzuje samotná historie.

Hobsbawm je historik s levicovým cítěním a marxistickou minulostí. Ve svém díle se ovšem nikterak nesnaží zakrýt skutečnost, že velký komunistický experiment kolosálně zkrachoval a čestně přiznává dokonce i své osobní naivní omyly. Je mu jasné, že i tam, kde komunistické režimy přežily a „uspěly“ jako v Číně, opustily ideál jediné, centrálně kontrolované a státem plánované ekonomiky, založené na zcela kolektivizovaném státním nebo družstevním hospodářství bez trhu. Historická zkušenost ukázala, nakolik každý podobný projekt skrývá stinné stránky - zvláště nebezpečí totalizující byrokratizace. Na druhé straně si ale Hobsbawm stále klade otázku, do jaké míry neúspěch sovětského experimentu zničil celou ideu tradičního socialismu. Nyní je sice jasné, že ekonomika nemůže fungovat bez přinejmenším částečné autoreflexe prostřednictvím tržních cen, jinak by totiž nemohla reagovat na přání spotřebitelů a musela by jim znovu nařizovat, co pro ně považuje za vhodné. Ale to ještě neznamená, alespoň podle Hobsbawma, že by otázka socialismu nešla od specifické zkušenosti „reálného socialismu“ oddělit.

Na druhé straně totiž zbankrotovala i doktrína, kterou Hobsbawm nazývá „teologickou vírou v ekonomiku“, jejíž zdroje jsou alokovány výhradně prostřednictvím neregulovaného trhu v podmínkách neomezené soutěže. Celý Věk extrémů je toho dokladem. Neexistuje žádný dobrý důvod k domněnce, že by globální ekonomika volného trhu mohla vyřešit základní kontradikce kapitalismu, jež plynou z tlaku trhu na co největší snížení nákladů, kterého je dosahováno omezením počtu zaměstnanců, protože stroje jsou daleko levnější než lidé, a co největším snížením nákladů na sociální pojištění a jiné daně. Vždyť i konjunkturální ekonomika „zlatého věku“ byla založena na pravém opaku laissez faire. Ani problémy, které se z dlouhodobé perspektivy jeví být nejvážnějšími, demografická exploze a ekologická devastace, nemohou být liberalizací vyřešeny. Hobsbawm předpokládá, že politice nového tisíciletí nebude dominovat ekonomický růst, ale zajištění sociální distribuce, která bude záviset na opětovném nastolení veřejných autorit.

Je docela dobře možné, uzavírá Hobsbawm, „že diskuse, konfrontující kapitalismus a socialismus jako vzájemně se vylučující a polární protiklady, mohou budoucí generace považovat za relikt 20. století a ideologie jeho náboženské studené války. Může se ukázat, že pro příští tisíciletí budou tyto diskuse stejně irelevantní, jako byly pro 18. století irelevantní diskuse o pravé podstatě křesťanství mezi katolíky a různými reformátory v 15. a 16. století.“

Celá kniha může být čtena nejen jako brilantně napsané dějiny krátkého 20. století, ale také jako jakýsi druh autobiografie dítěte svého věku (Eric Hobsbawm se shodou náhod narodil signifikantně v roce 1917) nebo jako pokus o pochopení dnešního světa, ovšem s přiznáním principiální nedostatečnosti analytického instrumentária. Ale především je to kniha o historii, o skutečné historii, a ne směs osobních vzpomínek a žurnalismu, kniha, která je strhující svou globální vizí souvislostí, kapacitou syntézy a v neposlední řadě i autorovým osobním nasazením, s nímž hájí své pozice. Jak napsal ve francouzském časopise Le Débat Hobsbawmův ideologický odpůrce Krzysztof Pomian, „nikdo nebude napříště moci napsat dějiny 20. století, aniž by zaujal stanovisko tváří v tvář této knize“.

Marek Petrů