Angus Fraser: Cikáni. Přel. a kapitolou Stručné dějiny Romů v Čechách a na Slovensku doplnila Marta Miklušáková. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Příběh kočovníků

Nakladatelství Lidové noviny, které v rámci edice Dějiny národů vydalo už několik hodnotných titulů, přichází s další publikací, nazvanou snad poněkud kontroverzně Cikáni. Jejím autorem je britský badatel sir Angus Fraser, mj. bývalý poradce ministerských předsedů M. Thatcherové a J. Majora. Knihu, již sám představuje jako „příběh kočovníků“, lze chápat jako pokus o ucelený pohled na minulost, ale i aktuální současnost Romů - a už na první pohled je zřejmé, že se jedná o pokus mimořádně přesvědčivý a významný. A to tím spíše, že práce romistů se neustále potýká s nedostatkem pramenů, jejichž interpretaci navíc ztěžuje charakter dostupného historického materiálu. Ten nepochází z romského prostředí, takže jeho obsah bývá začasté poznamenán názorovým schématem majoritní společnosti. Fraser si toto úskalí uvědomuje, proto při citaci kronik, análů, encyklopedických hesel aj. zdůrazňuje odstup, aniž by popřel jejich informační hodnotu.

Jedním z hlavních zdrojů poznání dějin Romů je jejich jazyk. Na mnoha stranách se Fraser zabývá výsledky lingvistických analýz, které vedly ke zjištění původu etnika, a na základě určení fonologických změn, morfologie, syntaxe a cizojazyčných výpůjček předkládá přehled migračního procesu. Ze severozápadní části indického subkontinentu putovali Romové přes Persii, resp. Arménii a nejdříve v 11. století vstoupili do Byzance, tehdy již značně okleštěné tureckými výboji. Zde se kočovníci poprvé setkali s křesťanstvím. Kulturní, ale zároveň pověrčiví Řekové považovali Romy, proslulé svým uměním čtení z ruky, omylem za Egypťany a jakkoli to zní bizarně, Romové byli nazýváni Egypťany i ve střední a západní Evropě, a to ještě v 17. století. (Vedle toho se však užívalo množství jiných apelativ, Fraser uvádí na šest desítek různých variant.)

Kdosi - přičemž Fraser nevylučuje možnost, že to byli sami Romové - obestřel jejich ahasverovské bloudění legendou, podle níž se romský národ odvrátil od Ježíše (!) a jako trest musel přijmout původně sedmileté, ale pak všelijak „prodlužované“ putování. Tento moment znamenal změnu v postoji majoritní společnosti. Když se totiž pod tureckým tlakem dali romští kočovníci znovu do pohybu a následně v několika proudech pronikali hlouběji do Evropy, zpočátku se setkávali s poměrně příznivým přijetím. V křesťanské Evropě s kultem poutníků se těšili i některým privilegiím, udělovaným panovníky formou glejtů. Podle Frasera se však důsledky oné legendy obrátily proti Romům. Stala se z nich skupina stigmatizovaných. (Srovnání s okolnostmi provázejícími židovskou diasporu patrně není zcela neoprávněné.)

K tomuto zlomu došlo v tzv. raném novověku. Od té doby se Romové, jak soudí Fraser, dostávají na okraj společnosti, jsou postupně vytěsňováni. Věk osvícenství paradoxně uvrhl romskou minoritu do temnot bezpráví. Dokonce i humanista Herder doporučoval, aby byla „ubohá indická kasta“ přijata do armády, kde by se její příslušníci naučili disciplíně. Avšak k vyvrcholení snah o „nápravu nehodných“ došlo ve dvacátém století. V úděsném systému sběrných a koncentračních táborů Romové nelidsky trpěli. Fraser připomíná, že markantní zběsilostí v potírání romské menšiny se vyznačoval ustašovský režim v Chorvatsku. Opět se nabízí srovnání s tragickým osudem Židů, avšak s tím rozdílem, že tato kapitola dějin nebyla historiografií dostatečně reflektována. Proto Fraser hovoří o „zapomenutém holokaustu“.

Rovněž poválečné období hodnotí Fraser kriticky při snaze o zachování objektivity. Nebagatelizuje nemalé problémy v západoevropských zemích, na druhou stranu obraz bývalého Československa zbavuje příkras (kdo například věděl o utajované nucené sterilizaci tisíců romských matek, která měla sloužit k regulaci natality?). Naproti tomu v Titově jugoslávské federaci nebyla kulturní ani etnická pluralita potlačována s ohledem na národnostní spletitost, typickou pro balkánskou oblast.

Je nutné ocenit Fraserův přístup, neboť při interpretaci historických jevů se snaží o maximální nestrannost - tj. jeho výklad je oproštěn od apriorních hodnotících soudů. Neopomíjí zhodnotit ani přínos romské kultury, zvláště v oblasti hudby. Ta poznamenala folklór některých národů, např. Rumunů, Maďarů nebo Španělů.

Kniha Cikáni mapuje bílá místa evropských dějin. Vlastní Fraserův text doplňuje kapitola romistiky Marty Miklušákové, překladatelky knihy, o dějinách Romů v Čechách a na Slovensku. Její analýza „romské otázky“ je skloubena s podrobnou znalostí poměrů v bývalé ČSSR, jaké externí badatel nemůže bez hlubšího studia docílit. Bohužel, v některých místech se autorka neubránila poněkud zkratkovitým a nepřesným vývodům. Např. vztah Romů ke vzdělání byl vždy problematický, má hlubší kořeny, nelze jej proto redukovat na aktuální společenské změny, přestože i ony mají svůj vliv (s. 272). Také slovní spojení „rafinovaný rasismus“ (s. 286) může evokovat celou množinu jevů, jeho užití bez jednoznačné explikace by tudíž mohlo vyvolat otázky. Jinak je ovšem přínos tohoto příspěvku nezpochybnitelný.

V listopadu loňského roku uvedla rozhlasová stanice Vltava rozsáhlý projekt o romské problematice: seriál debat, recitací, jakož i čtení na pokračování z autobiografie Eleny Lackové, první romské absolventky Karlovy univerzity. Tento projekt směřoval k seznámení s romskou poezií, historií či s problémem romské vzdělanosti. Zpřístupnění knihy Anguse Frasera českým čtenářům dokazuje, že zmíněný projekt nezůstal ojedinělým. A snad nezůstane ani v budoucnosti.

Roman Kanda